Ve věku 72 let zemřel spisovatel, novinář a scenárista televizních dokumentů Vladimír Kučera, uvedla dnes Česká televize. Kučera v ČT moderoval pořad Historie.cs, za rok 2016 získal novinářskou Cenu Ferdinanda Peroutky. Při této příležitosti připomínáme slova z laudatia, které k udělení ceny F. Peroutky Vladimíru Kučerovi adresovala Libuše Koubská: 

Naše politické názory a naše názory na minulost, na dějiny se nepochybně podmiňují, souvisejí. To, kolik a co člověk ví o historii, má vliv na jeho životní postoje, na jeho chování, na jeho činy. Francouzský filosof Paul Virilio dokonce tvrdí, že jsme jen pouhým výhonkem toho, co bylo. Jenže – co a jak to doopravdy bylo?

Ale nejsem tu proto, abych se pouštěla do úvah o věrnosti interpretace dějin, do úvah o tom, kdo je vlastně píše, jestli spíš vítězové, nebo poražení…

Jsem tu proto, abych poděkovala Vladimíru Kučerovi za jeho lví podíl na televizním publicistickém cyklu o významných okamžicích československých a českých dějin, který se jmenuje Historie.cs.

Ten cyklus sám už má svoji slušnou historii, trvá totiž bez přestávky deset let, na kontě má 360 odvysílaných dílů. Vladimír Kučera, jeden z jeho otců zakladatelů, je po celou dobu jeho spolutvůrcem a moderátorem. Svých hostů se ptá způsobem, který je vzácný. Ptá se zajímavě, zasvěceně, srozumitelně, zdvořile, neokázale. Přirozeně, jakoby tam kamery ani nebyly. Nenutí účastníky debat ke zjednodušování, neokřikuje je stylem: A teď už jen velmi stručně, prosím! A přitom všem jakýmsi zázrakem dokáže udržet debatéry na uzdě a diváky u obrazovek. Už deset let.

Zásluhu na tom mají určitě také témata, která si on a jeho spolupracovníci vybírají. Podle jakého klíče? Když se Vladimíra Kučery zeptáte, pokrčí rameny: „Výročí, aktualita, inspirace novou, zajímavou knihou. Letos, v roce 2017, máme třeba hned tři taková silná výročí:  80 let od úmrtí Josefa Pekaře… Také F. X. Šaldy a Tomáše Garrigua Masaryka.“

V pořadech Historie cs. ale ani ta výročí nebývají nikdy pojímána učebnicově. Namátkou: když 21. srpen, tak 21. srpen ve 21. století ve smyslu otázky, představuje-li soudobé Rusko pro nás nebezpečí. Když Charta 77, tak tento dokument jako princip. Vyšší princip mravní. Když Palacký, tak otázka postavení našeho národa v historii Evropy.

Jak už bylo řečeno, nejde jen o výročí, jde také o aktuality nebo fenomény. Třeba pořad s názvem „Kavárna, a nejen pražská“, věnovaný kavárně jako prostoru pro diskusi, jako novodobé agoře. Nebo nedávný díl nesený úvahou, proč se z pravdy a lásky staly nadávky? Opakovaně se vrací bolavé téma Sudet.  Sudet, vrhajících se do Hitlerovy náruče na podzim 1938 i těch po poválečném odsunu německého obyvatelstva.

Jeden z námětů zní pak zcela nadčasově: existuje vůbec čas, nebo si ho vymyslel člověk?

Ať je to jakkoliv, čím ten svůj zatím Vladimír Kučera vyplnil? Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let vystudoval Fakultu žurnalistiky v Praze, potom, protože s normalizačním režimem nesouzněl, pracoval v Ústavu zdravotní výchovy a občas psal pod jménem Ladislav Kučírek sloupky do víkendové přílohy Mladé fronty. Pamatuji se na ně, byly takové osvěžující ve všeobecné šedi. Po změně režimu pracoval v několika denících, spoluzakládal deník Prostor.

Od roku 1997 – tedy už dvacet let – je na volné noze jako komentátor a scenárista televizních dokumentů. V posledních třech letech má pravidelný blog v internetovém deníku Aktuálně.cz. Píše hodně otevřeně, hodně nebojácně, se zřetelným přesvědčením, že s temnými stíny minulosti i přítomnosti je třeba se prát, minimálně kvůli vlastnímu svědomí. Jeho bratranec se ho prý nedávno zeptal, proč si těmi blogy komplikuje život? Je s tím spousta práce, je to zadarmo… A co mu Vladimír Kučera odpověděl: „Řekl jsem mu, že pořád ještě mi jde o tuhle naši zemi. A fakt jsem nekecal.“

I když je skeptický, stále věří tomu, že analýzou podložený, poctivě zformulovaný komentář může společnosti prospět.

Které z dějinných období má obzvlášť rád? Těžko říct, historii má rád celou. Ale hodně rád má tu temnou, mýtickou, nedoloženou, kterou si lze jen představovat… Velice obdivuje český odboj za druhé světové války, atentát na Heydricha a všechny statečné lidi, kteří parašutisty podporovali.

V debatě na téma II. Republiky, tragédie podzimu roku osmatřicátého, která usoužila Karla Čapka, se uvažovalo o roli spisovatelů a novinářů ve společnosti. Nejen tehdejší, ale i soudobé. Hosté mluvili i o Čapkových Hovorech s TGM, nebyly-li příliš podbízivé, oslavné… Spisovatel Ivan Klíma Čapka bránil. Mimo jiné řekl: „Když člověk klade otázky, vymezuje přece pole.“

Vladimír Kučera vymezuje ta svá. Do pořadu by nepozval ani nacistu, ani milicionáře, s takovým pojetím objektivity absolutně nesouhlasí. Zve lidi, na něž se těší, od nichž se chce něco dozvědět a pomoci tak předložit českému publiku co nejmíň zkreslený, nezjednodušený a zároveň přijatelný pohled na vlastní dějiny. Některé mýty zbořit, některé v zájmu národního sebevědomí zachovat.