Aktuality

“Nechte toho!”

V říjnu bude pokračovat soud vnučky českého novináře Ferdinanda Peroutky Terezie Kaslové se státem. Žaluje jej za výroky prezidenta Zemana, které pronesl v lednu 2015 na Pražském hradě. O nic víc. Nejde tu o výklad dějin, jen o prostá fakta. A tak si je ještě jednou shrňme. 

Miloš Zeman před čtyřmi lety prohlásil: “Jeden z největších českých novinářů Ferdinand Peroutka uveřejnil v prestižním časopise Přítomnost článek s titulkem Hitler je gentleman. Tentýž novinář po mnichovské dohodě napsal: Nemůžeme-li zpívat s anděly, musíme výti s vlky.“ Terezie Kaslová se domáhá omluvy, protože to není pravda a prezident se za svá nepravdivá slova odmítá omluvit. 

Andělé a vlci

Napsal tedy Ferdinand Peroutka text, kde mluví o andělech a vlcích? Ne. Napsal ho Jan Stránský pod pseudonymem Petr Bílý a je to známý fakt. Miloš Zeman se přesto odvolává na paměti Václava Černého a na knížku Pavla Tigrida Kapesní průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu. S lidskou pamětí je to ošemetné. Tigrid psal svůj text v exilu, bez přístupu k archivům u nás, Václav Černý zase v kladbě a také zjevně po paměti. A ani paměť Miloše Zemana není bez chyby. 

Černý skutečně tento výrok připisuje Peroutkovi v knize Pláč koruny české, ale proti tomuto tvrzení se na sklonku života v exilu ohradil i sám Peroutka a Černého slova odmítl. Tigrid ve svém průvodci pak píše: Po Mnichovu “zmatení a roztrpčení bylo veliké – a nejen na pravici. I Peroutka doporučoval reálnou politiku ve vztahu k Němcům a jím redigované Lidové noviny přinesly řadu víceméně kolaboranstkých úvodníků pod pseudonymem Petr Bílý (Chceme zpívat s anděli, musíme výti s vlky).”

Takže Pavel Tigrid text připisuje správně. Plete se ale v tom, že Peroutka redigoval Lidové noviny. Jejich šéfredaktorem v době vydání textu byl Eduard Bass, nikoli Peroutka, ten do Lidovek přispíval jen jako externista. A jen na okraj, ani text Petra Bílého není kolaboranstký nebo pronacistický, jak se snaží tvrdit Hrad. Jde o reakci na mnichovskou dohodu, a co dělat dál, a kdyby ho Zeman citoval v kontextu, zjistil by, že žádnou ‘fascinaci intelektuálů zrůdným učením’ neprokazuje. Jan Stránský napsal: „Chtěli jsme zemřít za lepší zítřek a možná, že by nám bylo lépe, kdybychom byli mrtvi. Dobrá, budeme tedy pro tento lepší zítřek žít ve špatném dnešku a nemůžeme-li zpívat s anděli, budeme výti s vlky.“

S pamětníky je to ošemetné, ale někteří si i po letech pamatovali dobře. A tak kdyby Miloš Zeman sáhl místo Černého a Tigrida třeba po memoárech komunisty Bedřicha Rattingera, který na přelomu padesátých a šedesátých let sepsal své vzpomínky na Únor 1948 a které vyšly až po roce 1989, dozvěděl by se, jak Rattinger vzpomínal na své setkání s Janem Stránským na podzim 1938: “Pak jsem se s ním potkal zase po Mnichovu, kdy napsal onen známý článek končící tím, že musíme výti s vlky. Když jsem mu tento článek vytkl, vykrucoval se, že pouze tlumočil názory prezidenta Beneše, připouštěl, že mohl být napsán nešikovně, že však neznamená zradu jeho demokratických zásad.”

Hitler gentleman

Takže jedno tvrzení je prokazatelně nepravdivé. S druhým výrokem o článku Hitler je gentleman těžko polemizovat, protože ten prostě neexistuje. Není v Přítomnosti žádný takový článek s takovým titulkem, ani od Peroutky, ani od nikoho jiného, ani vlevo dole, ani jinde. Díky digitalizaci této prvorepublikové revue dnes i víme, že ani slovní spojení “Hitler je gentleman” se tu nikde za patnáct let její existence nevyskytuje. 

Hrad se pokusil tvrdit, že text byl možná zabaven cenzurou a Miloš Zeman jakousi podivnou náhodou viděl vydání před jejím zásahem. Ale i v tom je háček – pokud by tehdejší cenzura něco z Peroutkových textů zabavila, neudělala by to proto, že autor oslavoval Hitlera, ale právě naopak, pro jeho kritiku.

Přesně to se stalo 16. března 1938, kdy cenzura zabavila část Peroutkova textu Anschluss ce n‘est pas la guerre, o kterém se Jiří Ovčáček chvíli snažil tvrdit, že by to mohl být onen hledaný text, protože zabaven byl i tutulek. Opět vedle. V tom komentáři navíc žádná fascinace nacismem není, naopak tu je varování před podceňováním Hitlera jako nebezpečného soupeře, který si v evropské politice dělá v zásadě, co se mu zamane. Peroutka zde kritizuje Německo a jeho politiku, proto byly nejostřejší pasáže zabaveny. Prvorepubliková cenzura v té době totiž zakazovala napadat zahraniční politiku Československého státu, a provokování Německa nebylo rozhodně v jeho zájmu. 

Před Mnichodem 1938 pak cenzura zasáhla ještě v jednom Peroutkově článku (ovšem necenzurovala titulek) a po září 1938 také ještě jednou. Po vzniku Protektorátu už cenzura na stránkách Přítomnosti není patrná, protože texty byly schalovány předem a ty problematické do tisku vůbec nešly, ale byly nahrazeny. Celkem tedy cenzura v letech 1936-1939 zasáhla proti Peroutkovi jmenovitě ve třech jeho textech, přičemž titulek zabavila jen jeden a Hitler je gentleman to nebylo.

Etika odpovědnosti na hraně

Když už Hrad, stát a jeho právní zástupci nemohou doložit prezidentova tvrzení, utíkají se aspoň k dehonestaci celoživotního demokrata Peroutky, že byl ale na konci třicátých let div že ne antisemita a podporoval nacisty. Ani k tomu ale není dostatečná pramenná základna. Článek, který v této souvislosti bývá hojně zmiňován, Češi, Němci a Židé, ukazuje možná na dobovou podmíněnost svého vzniku, ale rozhodně ne na antisemitismus. Projevují se tu limity Peroutkova celoživotního realismu – v dobách, kdy to skoro není možné, trvat na určitých principech a hájit spíš své než cizí. V dané době a daném kontextu se tím textem Peroutka v poměrech zostřené cenzury zastal českých židů proti těm německým. 

Byla to doba, kde mnozí jako třeba Jaroslav Durych (a to jmenuji autora, který byl nepopiratelný umělec) naopak na židy útočili, nemluvě o tom, co psali ti horší. Ostatně Peroutka v článku Po česku, vydaném v Přítomnosti 30. listopadu 1938 popisuje poměry druhé republiky takto: „Zdálo se, že všechno je možno a že všechny dveře jsou otevřeny, i cesta k nadvládě sprostoty a libovůle. Viděli jsme střepy, ale nevěděli, kdo je slepí. Nebylo postavy dosti zavržené, aby nepovylezla a nezačala osnovat plány. Vyskytl se i český spisovatel vydávající se – stejným právem – za vlastence a za dramatika, který se odhodlal věnovat svou novou knihu Adolfu Hitlerovi.“

Peroutka se po Mnichovu jako mnohokrát před tím i potom projevuje jako klasický propagátor etiky odpovědnosti, řečeno se sociologem Maxem Weberem. Ten rozlišuje etiku smýšlení a etiku odpovědnosti. Ta první jedná podle idejí a nenechá se od nich odvrátit – tak jako Jan Hus. Etika odpovědnosti se řídí naopak podle situace a v každém okamžiku se snaží činit maximum možného. Hledá cesty, jak nejlépe prospět za daných okolností. I dnes můžeme tento spor sledovat v našem veřejném prostoru a zhusta ho popisujeme jako spor mezi idealisty a pragmatiky.

U Peroutky to není chvilkové selhání nebo poblouznění. Používá naprosto stejný postup celý život. Můžeme k němu mít výhrady, ale musíme pak napadnout celý jeho koncept, což se pokoušeli po celý jeho život mnozí. Pokud mohl, hájil se. Ten postoj v něm byl ukotvený, reflektovaný, mnohokrát vysvětlený, inspirovaný vlastní novinářskou činností a odkazem masarykovské „drobné denní práce“ atd. Musíme pak napadnout mnohem víc než dva tři články z doby ohrožení státu. Musíme napadnout celou jednu tradici českého politického myšlení od Havlíčka, přes Masaryka právě k Peroutkovi. 

Ale to už je zcela mimo kompetenci dnešních soudů, mimo možnosti projevů aktuálních politiků na oficiálních událostech a mimo rámec stále probírané žaloby. Soud, který nás čeká, nemá soudit dějiny, ale výroky dnešního prezidenta, pro které neměl a nemá dostatečnou pramennou základnu, historickou oporu, fakta.

Psát tak, aby Češi pochopili

Přichází březen 1939 a protektorát. Cenzura se zostřuje, Přítomnost hraje o existenci a Peroutka je v březnu poprvé zatčen pro výstrahu a zase propuštěn. Když se podíváte do Přítomnosti v tomto období, zjistíte, že Peroutka skoro nepíše. Redakci vede reálně Milena Jesenská. 

Ze vzpomínkové literatury a pozdějších výpovědí víme, že právě Jesenská s Peroutkou se tehdy rozhodli udržet svůj list co jen to půjde. Hrad dnes vytýká Peroutkovi, že v této době nemlčel, prý kdyby nepsal, zůstal by novinářem. Inu, mistrování dějin je oblíbená disciplína. Pozoruhodný to ale výrok od představitele státu – když přijdou těžké časy, skutečný demokrat má mlčet a ne se snažit něco udělat, i kdyby to bylo jen málo, i kdyby to bylo až na samé hraně možného. 

Jesenská byla po Peroutkově zatčení v březnu 1939 volána opakovaně k pohovorům na úřad německého zmocněnce pro tisk Wolfganga von Wolmar. Jednalo se o to, zda Němci Přítomnost zakáží nebo ne. Jesenská tehdy psala “Když nám zakáží zpívat naši hymnu nahlas, budeme si ji zpívat šeptem.” Vyslýchající Němec se jí ptal, jak hodlají s Peroutkou dál list vést. Jesenská odpověď formulovala: “Aby vám neškodil a čtenáři ho měli rádi.” Ale to bylo málo. 

A v této situaci přicházejí Hitlerovy padesátiny a všechny noviny musí napsat článek k narozeninám. Chopí se toho Peroutka a napíše Dynamický život. A napíše v něm, že Hitler není vůdce Čechů, že Mein Kampf není česká kniha. To věru není žádná fascinace. A ohlásí, že článek bude mít pokračování. Neměl. Cenzura vyznění textu pochopila lépe než dnešní čtenáři. Přítomnost v srpnu 1939 končí a Peroutka jde hned v září do koncentráku, Jesenská také a už se nevrátí.

Byly i jiné texty

Když už mluvíme o fascinaci nacismem, je zajímavé sledovat, jaké Peroutkovy texty z té doby Hrad necituje. Texty, kterých si naopak všímalo gestapo. 25. května 1939 například hlásilo do úřadu říšského protektora, že Peroutka píše v Přítomnosti v článku Když se všechno mění “o úkolu, který Čechy v nejbližší době čeká. Jeho výklad je zvlášť zajímavý a poučný proto, že v něm F. Peroutka poprvé jasně vysvětluje, co se již dlouho šíří jenom šeptem a co představuje obsah neoficiálního českého národního společenství, totiž stejné zorganizování Maffie jako svého času v obranném boji proti Rakousku-Uhersku. Ačkoli se snaží přece jenom nedávat svůj názor a názor neoficiálního národního společenství zcela otevřeně najevo, přece vysvětluje svůj názor natolik otevřeně, že mu každý Čech musí bez problémů porozumět. Nejdůležitější pasáž jeho článku ve vztahu k tomuto zní: Musíme umět v rámci zákonů protektorátních tak pracovati, jak jsme to uměli v rámci zákonů rakouských. Víme, že v devatenáctém století se český národ více povznesl politikou nepolitickou než politickou. Jest mu opakovati tento starý a úctyhodný výkon.

V září 1939 je Peroutka odvezen do koncentráku. Zatčen, jak vyplývá i z předešlé zprávy, není coby novinář (ty se naopak okupační moc snažila všemožně získat na svou stranu), ale coby možný vůdce odboje, demokrat a stoupenec masarykovského státu. Gestapo si ho na podzim 1943 nechá přivést do vězení na Pankráci a nechá ho tady půl roku sedět, než ho předvedou k výslechu. Je to známá epizoda, nabídnou mu, aby psal pro ně, Peroutka odmítne a jede zpátky do lágru. Ten výslech z roku 1944 je ale zajímavý z jiného důvodu. Gestapák v jednu chvíli Peroutkovi naznačí, jak okupanti vnímali jeho texty z jara 1939. 

“Zjistil jsem,” píše komisař, “že Peroutka má typicky demokratické vývody o nutnosti dvojsmyslnosti politiky, přečetl jsem mu citáty z jeho článku, který napsal po zřízení protektorátu, a sdělil jsem mu, že mu tuto dvojsmyslnost německá politika neuznává, že jej přivedla do těžkého podezření a nakonec pod zámek.”

Takže sami Němci v jeho psaní po vyhlášení protektorátu neviděli nějakou snahu zalíbit se nebo snad fascinaci nacismem, ale právě naopak. Toto psaní Peroutku dostalo do vězení. 

Nechte toho

Po válce, tak jako dnes Miloš Zeman, Peroutkovi jeho psaní za protektorátu vytkli naopak komunisté, například jejich přední ideolog Gustav Bareš. V březnu 1947 k tomu Peroutka napsal: “A tak týž článek je schopen připravit svému autoru dvojí osud: nejdříve mu ho přečte komisař gestapa jako hlavní důkaz, proč autor musí zůstat doživotně v koncentračním táboře, a potom, po revoluci, ho cituje jiný český novinář, patrně na důkaz, že autor se chtěl zalichotit Němcům.” 

Peroutka svůj text z roku 1947 uzavírá výslovným odkazem na text Dynamický život: „Novinář je obviněn, že v dubnu 1939 napsal k Hitlerovým narozeninám oslavný článek. Je citováno, že napsal: ‚Z německého vůdce národa se stává vůdce národů.‘ Zajisté to novinář napsal a zajisté to byla pravda. Španělé, Italové, silné vrstvy ve Francii, v Norsku a Holandsku přijímaly tehdy hitlerovskou ideologií; hitlerismus přestupoval německé hranice, stával se zjevem mezinárodním. […] Avšak muž, jenž pořídil citát, citoval jen úvodní větu článku a vynechal všechno ostatní, vynechal, že novinář, přecházeje k poměru českého národa k Hitlerovi, napsal dále, že ať čímkoli jinak je Hitler, není vůdce českého národa, poněvadž český národ má již své vůdce a má své klasiky, k nimž se vždy bude vracet pro poučení.” 

Tento svůj text z roku 1947, kterým se Peroutka ohradil proti lžím tehdejších komunistů, které dnes téměř doslovně opakuje prezident Zeman, nazval příznačně Nechte toho! 

Martin Groman

historik médií a předseda Společnosti Ferdinanda Peroutky

Text vyšel 5. 10. 2019 v příloze Orientace Lidových novin