Aktuality

Laudatio na Marii Bastlovou

 

V parlamentu se musí v každém okamžiku hlásit potenciální střet zájmů. Proto to tady udělám i já: Marii Bastlovou znám zhruba osmnáct let, potkali jsme se v různých redakcích. A dnes spolu působíme v Seznam Zprávách. A vzhledem k tomu, že mi tak Marie občas klade v rámci nejrůznějších našich speciálních pořadů a podcastů své dotazy, musel jsem si dost dobře rozmyslet, co tu dnes vlastně mohu a chci říct.

Zkusím to tedy co nejfaktičtěji.

Marie Bastlová pochází Příbrami, kde v 90. letech absolvovala základní i střední školu. Nebojte, to je poslední smutná informace, kterou v tomto laudatiu uslyšíte. Mimochodem, narodila se 1. ledna, což je datum společné pro mnoho lidí, kteří se ukázali jako zásadní pro vývoje české žurnalistiky. Stejné datum narození má například Eduard Bass, Petr Vašek a Ivan Langer. A jak nedávno řekl jeden kolega v našem podcastu, „takže i na Nový rok 1982 musel být v porodnici v Příbrami pěkný řev“.

Na začátku nového tisíciletí zamířila Marie na studia do Prahy – vybrala si práva, aby něco skutečně uměla a žurnalistiku, aby jí něco bavilo.

A kupodivu, Marie patří k nemnoha příslušníkům české žurnalistické obce, kteří dokázali oba tyto obory opravdu vystudovat – v podstatě už mě napadá jen vážený kolega Tomáš Němeček, což mi připadá jako dobrá společnost.

Rok 2004 patří v novodobých českých dějinách k těm významným: země vstoupila do Evropské unie, byla otevřena Sazka – dnes O2 – aréna, čeští fotbalisté málem vyhráli Euro a Marie Bastlová, tehdy ještě Valášková vstoupila do českých médií. Konkrétně do online redakce Lidových novin, kde při konkursu dokázala předstírat, že rozumí hokeji, jehož šampionát v Praze se tehdy blížíl. A protože ukázala talent, v redakci už zůstala a po sportovní epizodě se začala zabývat politikou.

V roce 2007 učinila Marie svůj první zásadní přestup: její kroky vedly do redakce Hospodářských novin a aniž bych to chtěl příliš rozvádět, udělala dobře. Už jen proto, jaké štěstí měla na své přímé nadřízené.

Ale ti by byli celkem k ničemu, kdyby v roli politické reportérky a analytičky neosvědčila talent, ochotu učit se a schopnost, která ji dnes přivedla až sem: klást správným lidem ty správné otázky.

Ano, kladení otázek, čemuž se kdysi v žurnalistice říkalo běžně „interview“ a dnes „podcast“, se začala Marie naplno věnovat v půlce minulého desetiletí, kdy se po narození syna přesunula do Českého rozhlasu. A tam také dostala šanci moderovat „svůj“ vlastní pořad – 20 minut Radiožurnálu. A řekněme si, že to nebyl úplně jednoduchý úkol navázat třeba na takového předchůdce, jako byl Martin Veselovský, který je také držitelem této ceny. A jak říká sama Marie, pokud cítí k někomu opravdu hluboký profesní respekt, je to právě Martin. „Chtěla bych umět pracovat s tichem tak jako on,“ říká. Promiň, Marie, ty a ticho, tomu se nevěří úplně lehce.

Mimochodem, když se Marie své nové role ujímala, jeden z jejích kolegů a dodnes významný český novinář jí tehdy řekl: „Jsem zvědavý, jak chceš ty rozhovory dělat jinak než ostatní.“ Mám pocit, že se to celkem povedlo, pane kolego.

Jak jste si už z výčtu asi povšimli, Marie stačila během své kariéry projít nejrůznějším typem médií – veřejnoprávními i soukromými, on-line i tištěnými novinami i  rozhlasem. Chybějící položku, tedy televizi, si doplnila v roce 2020, kdy zamířila do nově vznikající stanice Prima CNN News. Nebyla to dlouhá zkušenost, jen něco málo přes půl roku, ale Marie tvrdí, že toho nelituje – stejně jako žádné ze svých pracovních štací.

Takže samozřejmě ani pobytu v Seznam Zprávách, kam nastoupila před čtyřmi lety, aby tu rozjela svůj úspěšný pořad „Ptám se já, Marie Bastlová“. Přiznám se, že když jsem poprvé slyšel název zaváhal jsem na chvíli, jestli to přece jen není trochu neskromné vyjádření toho, kdo má být hlavním hrdinou téhle šou.

Naštěstí se tyhle pochybnosti ukázaly jako zbytečné. Marie, přezdívaná svými kolegy „Bloody Mary“, oním názvem říká, že ona klade otázky a bude trvat na tom, aby byly zodpovězeny. Zároveň ale dobře ví, že diváky a posluchače zajímají také odpovědi. A tak se jejich jménem nevzdá, pokud takovou odpověď nedostane. Protože tady opravdu nejde o osobní exhibici moderátorky, ale tvrdě, přitom však korektně a bez podrazů vedený hard talk klasické školy. Žurnalistika není a v případě rozhovorů s lidmi, kteří rozhodují o našich penězích a vůbec životech, ani nesmí být jen uvolněné žvanění, kterým se především nechcete nijak dotknout hosta či hostky, což je mimochodem slovo, které Marie ještě za své nepřijala.

Ne každý je samozřejmě na tahle pravidla ochoten přistoupit, možná i proto, že slyšeli i neoficiální titul tohoto pořadu zní „Ptám se já, brečíš ty“. Proto také patrně mnoho hostů, s nimž by jistě dokázala vést nezapomenutelné dialogy, k Marii pravděpodobně nikdy nepřijde. Karel Havlíček ovšem vždy.

Přeji Marii Bastlové, aby její hosté v budoucnu váhali mezi tím, zda mají její pozvání přijmout, protože je to vrcholně prestižní záležitost vyhrazená jen pro skutečně důležité osobnosti. Nebo zda mají raději odmítnout, protože to je ten nejtvrdší souboj, který vás může v českých médiích potkat, a ne každý v něm dokáže uspět.

A každopádně Marii gratuluju k letošní Ceně Ferdinanda Peroutky. Nepochybuji, že je v dobrých rukou.

Jindřich Šídlo