Pokud by ještě existovalo Československo, Marek Vagovič by tuto cenu dostal už dávno. Slovenskou Novinářskou cenu dostal celkem osmkrát – za pátrací žurnalistiku i za své rozhovory. Jeho první investigativní kniha „Vlastnou hlavou“ s podtitulem „Jak Fico prodal zemi oligarchům“, která vyšla v roce 2016, je v tomto žánru slovenskou klasikou. Mapuje vznik premiérovy strany Smer včetně toho, kdo ji v počátcích tajně sponzoroval. V poličce ji potřebuje mít každý, kdo píše o dnešním Slovensku.

Pokud se o novinách říká, že jsou prvním draftem, náčrtkem historie, pak je třeba dodat, že první kniha Marka Vagoviče má – jak se vyjádřil doyen slovenské historie Ivan Kamenec – akademickou kvalitu včetně pečlivé práce se zdroji. Však také letošní laureát, 50letý rodák z Bratislavy, vystudoval historii na Trnavské univerzitě. Marek Vagovič uvažoval o práci v Ústavu pamäti národa, dokud ho vedl zakladatel Ján Langoš, federální ministr vnitra porevolučního Československa. „Lákalo mě zpracovat období slovenské normalizace. Mám to pořád vzadu v hlavě, třeba se k tomu na stará kolena vrátím,“ říká laureát. Nakonec však píše o dějinách v reálném čase.

A občas také píše dějiny. Když před volbami v roce 2010 zveřejnil nahrávku, na níž se premiér Fico chlubí, jak „vlastní hlavou“ sehnal peníze pro stranu, tento slovní obrat na Slovensku zlidověl. Marek Vagovič tehdy v článku zvolil na doporučení právníků opatrnou formulaci, že na nahrávce hovoří „hlas podobný Ficovi“. I to je dnes ustálené slovní spojení – zvlášť poté, co se ze strany Smer odštěpila strana Hlas, která je jí podobná. Žádné žaloby tenkrát nepřišly, zato na příští tiskové konferenci Robert Fico v roce 2010 vyhrožoval přítomnému Marku Vagovičovi, že ho přijde zfackovat (což se nestalo, novinář tuto slovní přestřelku s premiérem v přímém přenosu ustál s obdivuhodným klidem).

Tajné nahrávky, uniklé spisy nepatří k stylu letošního laureáta. Tyto metody využívala první generace slovenských pátracích novinářů z 90. let, kdežto druhá – jejíž nejvýraznější postavou je právě Marek Vagovič – umí rozpovídat lidi, ověřovat a nakonec výsledek přehledně podat. Vždyť i tu nahrávku tenkrát dostal po pětileté komunikaci se zdrojem. Jednoduše řečeno, tento investigativec není líný. Častokrát se věnoval tématu dřív, než přišlo do módy – třeba o podivném rozhodování mocného šéfa Speciální prokuratury Dušana Kováčika psal o deset let dříve, než za ně byl Kováčík usvědčen z korupce a pravomocně odsouzen. Dřív reportéra lehce frustrovalo, že odhalení nemá bezprostřední efekt, ale postupem času si zvykl, že jeho kauzy někdy doběhnou až po letech.

Marek Vagovič prošel tiskovou agenturou, deníkem SME v jeho slavných letech 2006-2010, dlouhá léta strávil v časopise Týždeň a pak byl šéfem a mentorem pátracího týmu serveru Aktuality.sk. „Byl jsem před tím na hraně vyhoření, vždyť jsem tu práci dělal patnáct let,“ vzpomíná. Práce v Aktualitách však byla opět něčím novým: Tam s ním pracovala třetí, nejmladší generace slovenských investigativců včetně mimořádně nadaného Jána Kuciaka, který dokázal těžit a kombinovat informace z účetních závěrek i ze zahraničních databází. Marek Vagovič ho jako editor vedl k jednoduchému vyjadřování a přehledným příběhům. Svůj nejlepší text – o italské mafii na Slovensku – už bohužel Ján Kuciak nedokončil, spolu s jeho snoubenkou je v únoru 2018 zabili nájemní vrazi. Velké demonstrace tehdy vedly k pádu třetí Ficovy vlády.

V současném volebním období zkoušeli nejmladší politici strany Smer, kteří hrdě převzali označení „mladí vlci“, fyzicky zastrašovat slovenské novináře tím, že si je odchytávali na ulici, natáčeli a dávali videa s nimi na sociální sítě. V případě letošního laureáta přišli rozbít jednu jeho veřejnou diskusi, nicméně tentokrát narazili – Marek Vagovič jim přímo z pódia odpovídal, video z diskuse pak zveřejnil rychleji, než to stihli oni.

V posledních letech Marek Vagovič vystoupil ze škatulky pátracího novináře, v pořadech Backstage mluvil se slovenskými rappery nebo herci, které zajímá veřejné dění. Z živých diskusí je patrné jeho potěšení z interakce s diváky. Ale i vnitřní svoboda novináře na volné noze, který si už nepotřebuje nic dokazovat. Knihy, které vydává ve vlastním nakladatelství, jsou bestsellery zaručující hmotnou nezávislost.  Nicméně média neopustil, píše komentáře pro Postoj.sk jako novinář na volné noze.

V roce 2024 se opět vahou své autority vložil do veřejného dění. Napsal knihu o skupině policistů, kteří  vyšetřovali nejvážnější případy organizovaného zločinu a nakonec i korupci za předchozí éry Roberta Fica. Nynější, čtvrtá Ficova vláda se tyto policisty pokusila zlomit a zdeptat: jsou postaveni mimo službu, po účelových obviněních dokonce někteří načas skončili ve vazbě, vládnoucí moc je posměšně označuje – podle nejznámějšího z nich, vyšetřovatele Jána Čurilly – jako čurillovce, jako by to byl jakýsi gang se svým kápem. Nová kniha Marka Vagoviče dala těmto policistům lidskou tvář: popisuje jejich kariéru i zákulisí vyšetřovaných případů. Mohla vzniknout právě jen díky pověsti Marka Vagoviče: policisté věděli, že tento novinář je nepodrazí a že je neúplatný.  

Novinářem bude podle svých slov nejspíš až do penze. Ale i tu knihu o slovenské normalizaci možná jednou napíše: vzorce chování z té doby jako by se dnes na Slovensku opakovaly. „Teď je opět doba, kdy černá je černá a bílá je bílá,“ říká reportér.

Marek Vagovič se stává prvním nositelem této ceny ze Slovenska od dob rozdělení federace. Věříme nicméně, že ne posledním. Gratulujeme.

Tomáš Němeček