Koubský když jsme v ouzkých

Ferdinand Peroutka dnes trochu pozvedl hlavu: Koho že? My jako Přítomnost jsme přece byli navýsost politický čtrnáctideník. A vy v tom vašem spolku hledáte každý rok – alespoň podle toho, co se ke mne donese – nejlepší politické novináře, publicisty. A dáte jim nějakou cenu. Tedy prý moji. To je mně jistě milé, ale kdo je tenhle? Já psal přece o politice, musel jsem, i když bych raději psal romány nebo divadelní kusy.

Muž, který se nechce plést do politiky, který to sám o sobě říká, a kterého jsme dnes pozvali do tohoto skvělého polistopadového paláce kultury, to nakonec dělá. Plete se do politiky, a to tím nejlepším možným způsobem. Mluví a píše totiž tak, že bezděčně činí zřejmým, kdo se do politiky plete, aniž by na to měl, anebo kteří se do ní pletou aniž by tušili, čemu nerozumějí. Plete se do ní nakonec i on sám: tím, že vysvětluje, co měli vysvětlit jiní, ale hlavně tím, že ukazuje, že jasná řeč je v určitých situacích politikum prvního řádu. A že bychom na ní měli trvat vždycky. Nejasná řeč těch, kteří do krizové situace vstupují jako její odpovědní řešitelé, může být katastrofa – když tu nejsou jiní, kteří umějí situaci analyzovat, vysvětlit, naznačit řešení.  

Je hodně politiků, kteří neumějí promluvit. Neměli by se montovat do politiky, to je moje naléhavé doporučení jako toho, kdo aktivní politice věnoval skoro dvacet let. Kdo špatně mluví, kdo neumí vyslovovat, jehož věty nemají konec, kdo vyklouzává z vazeb, kdo není s to napsat sám smysluplný text, ten to nemá v hlavě srovnané. Jistě ne všichni, ale mnozí politici dnes mluví i píší špatně. Vynechme ty, kterým není skoro rozumět, mrmlají, mluví zbrkle, a nepomůže jim, že nosí červenou vestu nebo trumpovskou čepici, asi abychom si je zapamatovali alespoň podle těchto atributů. Ostatním rozumíme, ale rozpoznáváme, co říkají z vlastní hlavy, a co jim píšou jejich nájemní psavci? Řeči těch prvních se nikdy nesmí přepsat doslova, byl by to blábol. Těm druhým rozumíme, ale nejsou zcela věrohodní, protože slova v jejich ústech nejsou jejich vlastní.

S Petrem Koubským se dnes politikum stala jasná řeč, jasné myšlenky. Taková řeč předpokládá bohaté, neustále rozšiřované vědomosti, dovednost analyzovat problém a srozumitelně obnažit jeho jádro, tlumočit mezi jednotlivými oblastmi vědění, mezi jednotlivými profesemi. Mezi zasvěcenými a laiky. Co říkám: mezi lidmi, kteří jdou právě po ulici podél tohoto domu. Znamená sociální inteligenci, empatii i pro ty, se kterými si normálně nepovídám.

Je to dnes ve veřejném prostoru kvalita tak nápadná, tak vzácná, a přitom dostupná a všeobecně srozumitelná, že jsem začal Koubského řeč, Koubského psaní zkoumat. Vesměs v Deníku N, ale nejen tam. Na nic zvláštního jsem nepřišel. Žádné finty, speciality, vymyšlenosti. On ale ani nemá žádný ze zlozvyků, které míváme my, většina z nás, lidí pera. Neuchyluje se k žádným klišé, k žádným frázím, k žádným nutkáním opakovat určitá slova, utíkat se do slovní vaty. 

Rozpoznal jsem však v jeho řeči, v jeho výkladech důležitou, protože nenápadnou trpělivost, neurážející slabší, chápající pomaleji nebo jen zčásti. Vždyť to jsem i já! Na druhé straně i ochotu přiznat se, že on sám neví. Jde tu tedy nejen o politikum, ale i mravnost, mravní postoj solidarity se všemi občany naší země.

Mluví a píše, a využívá přitom všechny možnosti české řeči, našeho jazyka. Cizí slova pak jen když jsou nezbytně nutná. 

Je hodně dobře, že Petra Koubského v této těžké době máme, my, naše zneklidněná veřejnost. Navrhoval jsem ho k udělení ceny už vloni, když ještě žádná pandemie nebyla. On totiž není epizodou, vázanou na tuto krizovou situaci. On je a nadlouho zůstane měřítkem čisté a jasné řeči, ze které se v situaci všeobecné nejistoty, neklidu a paniky, může stát jazyk, řeč, text politikum prvního řádu.

Kdybych byl premiérem, Koubského bych si najal. Kdybych byl Koubským, najmout bych se nenechal.  Polarita těchto dvou mužů charakterizuje tuto dobu a pevně věřím, že ji pomáhá léčit.   

Petr Pithart

 

Daniel Stach laudatio

Ještě před rokem veřejnost takřka nesledovala vědecké výzkumy, vědce považovala za nudné podivíny a většinu lidí příliš nezajímalo, na čem pracují. Posledních dvanáct měsíců však jasně ukázalo význam a smysl vědy. Kvůli epidemii jsme se naučili, jak počítat číslo R, orientovat se ve vývoji vakcín či v epidemiologii. Na této poznávací cestě jsme měli vynikajícího průvodce, který nám pomáhal chápat a vnímat dění kolem nás.

Vědecký specialista České televize Daniel Stach v posledním roce zaujal i širokou veřejnost tím, že dokázal informovat o aktuálním vývoji srozumitelně, přehledně a zajímavě. Zdánlivou lehkostí si získal pozornost i mnoha těch, kteří do té doby jeho pořady Hyde Park Civilizace nebo Věda 24 neznali a nesledovali. Stala se z něj jedna z nejdůvěryhodnějších osobností veřejnoprávní televize, která dokázala často suplovat ve svém vysvětlování politiky a úředníky, kteří lidem neuměli srozumitelně přiblížit své kroky.

Ovšem ten, kdo sleduje práci Daniela Stacha v „jeho“ pořadech o vědě, nebyl překvapen. Málokterý český novinář se může pochlubit, že by zpovídal tolik světových hvězd a celebrit – nikoliv ty, které zajímají bulvární média, ale ty, kteří mají zásadní přínos pro lidstvo a civilizaci. Jeho hosty byli Nositelé Nobelovy ceny, přední světoví lékaři, fyzici, matematici, astronauti, historici, geologové, oceánolog, 14. tibetský dalajláma… A se všemi dokázal sehrát neobyčejně vyrovnanou partii. Je to zkrátka špičkový novinář, který umí a může bez ostychu diskutovat s nejvýznamnějšími osobnostmi světa.

Daniel Stach pochází z Českých Budějovic, kde navštěvoval hudební a posléze jazykovou základní školu. Do čtrnácti snil o tom, že bude patřit k nejlepším vodním slalomářům na světě. Stal se členem juniorské reprezentace. Nakonec se však vydal jinou cestou. Zjistil, že věnovat se jen sportu by ho vlastně nebavilo, protože je zvídavý a chce se učit. Vystudoval mezinárodní vztahy na Vysoké škole ekonomické a mediální komunikaci na Fakultě sociálních věd University Karlovy. Zvládl tři světové jazyky. Na sport, který považuje za vynikající průpravu do života, rozhodně nezanevřel, právě naopak. Je si jistý, že bez něj by nedokázal nic. U vody se naučil rychle se rozhodovat, vyhodnocovat množství věci najednou, vypořádávat se s měnícími se podmínkami, které nemůže ovlivnit, a v neposlední řadě i potkávat se s lidmi z různých světů. Sportu vděčí i za to, že věci plánuje, takže nic nenechává na poslední chvíli. 

Jak si od mezinárodních vztahů a mediální komunikace nalezl cestu k vědě? Vždycky jej zajímalo, jak věci fungují a také prý hodně četl sci-fi. Jako slalomář se trenéra často vyptával, proč má dělat takový anebo jiný záběr. Právě věda mu pochopení, co a proč se děje, nabídla. 

Před jedenácti lety přišel do České televize na exkurzi a na Kavčích Horách už zůstal. Nejprve dva roky připravoval analytické reportáže pro Hyde Park, posléze přibyly vstupy z terénu. O dva roky později dostal nabídku moderovat pořad Hyde Park Civilizace, kterou ale nejprve odmítl, protože se domníval, že vzhledem k mládí jej nebudou diváci respektovat. Během loňského jara moderoval velmi sledovaný pořad Země v nouzi. Většinu času tráví v práci, ve vzácně volných chvílích sportuje nebo odpočívá při čtení fantasy. Fandí průzkumu vesmíru a věří v existenci mimozemské civilizace. Je nejmladším držitelem medaile Vojtěcha Náprstka Za zásluhy v popularizaci vědy.

Když v televizi začínal, nejenže většina diváků brala jinak vědu, ale často musel spolu s kolegy přesvědčovat dokonce i samotné vědce, aby do vysílání přišli. Bylo třeba překonat jejich nechuť vůči popularizaci, protože se obávali bagatelizace výsledků své práce. Naštěstí se doba změnila, i vědci pochopili, že popularizovat výsledky bádání je prospěšné. Svou zásluhu na tom jistě má Daniel Stach a celá redakce vědy České televize, která vznikla před necelými pěti lety. Ostatně podle letošního laureáta Ceny Ferdinanda Peroutky právě zažíváme zlatou éru popularizace vědy. Prostě se potkala poptávka po vědeckých výsledcích s možnostmi je prezentovat.

Smyslem jeho práce je ukázat, že věda je normální součástí života a je všude kolem nás. Co považuje za důležité? „Mít dobrou přípravu, udělat tedy maximum proto, abych dokázal případně dovysvětlit téma, o kterém se budeme s hostem bavit. Pokud divák něčemu neporozumí, je to moje chyba, ne hosta. Mým úkolem je zajistit, aby byla věda co nejsrozumitelnější.“ 

A co je nejtěžší? „Najít hranici popularizace tak, aby to bylo fakticky a vědecky správně a diváci zároveň vše pochopili. Nechceme popsat úplně všechno, vždycky říkáme, že chceme nabídnout potravu k přemýšlení.“

Udivuje nejen svým všeobecným přehledem, ale na druhou stranu i nevídanou skromností. Velká pozornost věnovaná jeho osobě se mu příčí. Jakoukoliv chválu odmítá s tím, že on je jen viditelným vrcholem celého týmu lidí, bez kterého by neudělal nic. Televize podle Stacha není individuální sport.

Vnímání vědy je dnes i díky Danielu Stachovi na jiné úrovni. Vím o tom své. Nejsem jediná, komu tento nevšední muž již několik let otvírá mnohá okna vědění dokořán. Své hosty zpovídá s pokorou, úctou, noblesou a elegancí. Má dokonalý přehled, přesvědčivě debatuje, má nevídanou schopnost zorientovat se v mnoha tématech od přírodních věd, chemie, medicíny, astronomie až třeba po kvantovou fyziku.

Jak vyplývá z nejnovějšího průzkumu Bayer Barometr, sedm z deseti Čechů si v současnosti váží vědců a přínosu jejich práce pro každodenní život. Většina dotazovaných ale přiznává, že závěrům vědecké práce tak, jak jsou předkládány, často nerozumí. Daniel Stach má tedy před sebou ještě hodně práce a my se máme stále na co těšit. 

Terezie Kaslová