Aktuality

Laudatia 2017

Jana Klímová 

Nejsem, a asi stěží kdy budu investigativní novinář. Na to musí mít člověk dispozice, určitou dravost a zároveň vnitřní klid, aby jej každá informace nepřiváděla do toho podivného transu, který mnohé nutí všechno vyzvonit dřív, než si ověří, že to je, nebo není pravda.

Požádal jsem šéfa Jany Klímové Jana Pokorného, jestli by její práci v redakci zpravodajství Českého rozhlasu nevystihl několika slovy. Napsal: „Jana Klímová patří už dlouhá léta mezi nejlepší ekonomické novináře v Česku – to je fakt, na kterém se shoduje nejen novinářská obec, ale respektují ji i mnozí kapitáni českého byznysu.” Někteří, nutno přiznat, neradi. „Má to dva důvody – lépe řečeno její práce by šla rozdělit do dvou částí, přičemž platí, že v obou je naprosto výborná: první z nich je role interpretační – Jana dokáže díky absolutní odbornosti, přesnosti a formulační zdatnosti vysvětlit ty nejsložitější ekonomické problémy nebo kauzy běžnému čtenáři nebo posluchači. Především v rozhlase, kde každé číslo nebo ekonomický ukazatel navíc posluchače zatěžuje, jde o jev naprosto mimořádný, který nemá v Českém rozhlase konkurenci. Druhá její role je investigativní – v posledních letech Jana Klímová otevřela mnoho závažných kauz z oblasti českého byznysu a politiky.”

Jana Klímová během své dráhy odkrývala podvody kolem prodeje akcií Mostecké uhelné společnosti, popisuje a analyzuje kauzy kolem Andreje Babiše – jako první upozornila v roce 2015 na fakt, že Babiš si nakoupil korunové dluhopisy, z nichž nemusí platit daně; zabývá se i Čapím hnízdem. Popsala pochybný prodej plzeňského kolosu Škoda, který nakonec skončil v rukou managementu namísto strategického investora. Věnovala se kauzám polostátní firmy ČEZ – mimo jiné podvodům kolem solárních elektráren, které si ČEZ nechal za velkorysé ceny stavět na klíč. V pozadí některých projektů se přitom pohybovali vlivní podnikatelé napojení na politiky. Mapovala obchody nynějšího prezidentova poradce Martina Nejedlého se státními hmotnými rezervami. Nejedlý měl podíl v dceřiné firmě ruského Lukoilu, která dlužila dodávku leteckého petroleje a pokutu zaplatila až po soudních tahanicích. Byla to ona, kdo zjistil zatčení bývalého europoslance Miloslava Ransdorfa v curyšské Kantonální bance v bizarním případu pochybného dědice, který byl už dříve trestaný za podvody. Dlouhodobě popisuje kauzy kolem Jany Nagyové a expremiéra Petra Nečase. A dalo by se pokračovat ještě dlouho, ale to už by na nás padla asi příliš velká deprese. Témat má totiž dnes český investigativní novinář více než dost. Možná více, než by jako občan sám chtěl.

Na začátku to přitom na novinářskou dráhu ani nevypadalo. Jana Klímová  podotýká, že u nás není mnoho novinářů, kteří vystudovali Vysokou školu zemědělskou. A tak logický začátek její kariéry je v roce 1992 v Zemědělských a později Zemských novinách. Ale už samotný začátek napověděl, jaká novinářka v Janě Klímové přichází do českého mediálního prostředí – čerstvá absolventka zavolala do redakce a nechala se spojit se šéfredaktorem a… byla přijata. Po Zemských novinách přišly noviny Hospodářské, Respekt a na konci 90. let Mladá fronta DNES.

A zde již jména jako Jaroslav Kmenta, Janek Kroupa, Jiří Kubík a další. Jedna z nejsilnějších sestav investigativních novinářů u nás, která se zasloužila o to, že ve své době to byla právě Mladá fronta DNES, kam se upíraly denně oči čtenářů, ale i politiků a byznysmenů, aby se všichni přesvědčili, co ti z Fronty zase našli. Investigace, jak ji vnímá a provozuje Jana Klímová, to nejsou jen dobré zdroje informací, ale také schopnost analýzy, paměť a zkušenost novináře, dlouhodobost jeho práce, kterou mu redakce dopřeje. Investigace, to není jen ono víme první, ale víme to s jistotou a ručíme za svá slova, ať jsou komukoli jakkoli nepříjemná. Investigace, to je schopnost měřit všem stejně a sám vydržet leccos, protože postupem času vám nutně přibývá nepřátel.

Není tedy divu, že právě noviny, které svého času všechno toto ctily, si koupil jeden z těch, o nichž psaly. Zdá se, že právě toto byl, i když samozřejmě nevyřčeně, zásadní důvod pro jejich koupi. Kdyby chtěl Andrej Babiš jen další kanál, který sdělí svůj politický program nebo plány co největší skupině voličů, sáhl by racionálně po docela jiném deníku. Důsledkem koupě pak bylo rozpuštění špičkového investigativního týmu. Dosáhl tak kýženého výsledku, ale to již nebyl příběh Jany Klímové. V tu chvíli veřejnoprávní rozhlas splnil svou roli a poskytl jí a Janku Kroupovi podmínky pro další práci. Byl si, a já věřím, že i nadále tomu tak bude, vědom úlohy, kterou investigativní novinář v jakékoli společnosti má. Často bývá tato role popisována příměrem o hlídacím psu demokracie, ale také o kanárkovi v dole, který hyne jako první, aby se ostatní mohli v případě hrozby otravou ještě zachránit. Je zcela zřejmé, jak podstatnou a nezastupitelnou roli veřejnoprávní média u nás mají právě v současné době. Žádný utilitární zájem není tak velký, aby roli nezávislého novináře omezil nebo ovlivňoval.

Sama Jana Klímová o své práci říká: „Vlastně jsem pořád vynervovaná. Buď proto, že nic nemám. Neumím být v klidu, když nemám o čem psát. A stejně tak jsem vynervovaná, když něco mám. Bojím se, aby mi to někdo nevyfoukl, abych vše dobře doložila, abych v dnešním světě právníků a opatrných manažerů neudělala zbytečnou botu. Vlastné z té profese mám už 25 let permanentní nerv.“ A tak nám – jejím čtenářům a posluchačům, ale i s trochou škodolibosti těm, o kterých Jana Klímová píše a vysílá – přeji, aby tento nerv měla ještě hodně dlouho. Hlavně proto, že něco má.

Ode dneška má i Cenu Ferdinanda Peroutky a je to tak jen a jen dobře.

Martin Groman 

 

Jakub Szántó

Jsem ráda, že k nám Jakub Szántó chodí na návštěvu. Nikdy nás dlouho nezdrží, ale zato hodně důležitého řekne.

Jeho televizní vstup zahraničního zpravodaje České televize má v průměru dvě minuty, v nichž se stihne podělit o nové informace z oblastí, kam obvykle nejezdíme na dovolenou. Elektrizuje nás svými příběhy, jako by volal: „Věci se dějí teď a tady a jsou tak zajímavé, že vám je musím říct!“

Jistě to souvisí s jeho profesionálním krédem: poutavě a přesně vysvětlit komplikovanou, v médiích čím dál hůře sdělitelnou – pravdu. Podat nezkreslený obraz světových válečných konfliktů, tak, abychom nezůstávali zahrabáni v malé české zahrádce. Reportuje o dramatických událostech, které se nutně nemusejí bezprostředně dotýkat našich životů, ovšem v morální rovině jsou zásadní.

Nelze hodnodit jen Jakubovy jednotlivé reportérské vstupy; důležitost jeho práce, týkající se izraelsko-palestinského i dříve gruzínsko-ruského konfliktu či válek v Iráku a Sýrii, tkví v jeho soustavnosti, připravenosti a profesionalitě. Zabývá se historickým kontextem, vysvětluje, analyzuje, a zároveň nás nepoučuje, komu máme fandit: cítí jen plnou zodpovědnost za to, jak a proč zprávu prezentuje.

Na návštěvách Jakuba Szántó u nás doma si cením nejen toho, co říká, ale taky toho, co neříká. Nezapleveluje své vstupy informacemi, jak se na nebezpečné místo dostal, nesvěřuje se, že se vůbec ničeho nebojí, či že se kolem něj skutečně střílí. Tento fakt, totiž že se soustřeďuje jen na portrét událostí z daného místa, je v současné české žurnalistice mnohem méně samozřejmý, než bychom si přáli.

Po absolutoriu Mezinárodních teritoriálních studií pokračoval studiem moderních dějin na budapešťské Středoevropské univerzitě, v roce 2005 získal titul PhDr. v oboru Moderní dějiny na FSV UK. Během studií pošilhával po diplomacii. Ta ale, jak sám říká „neodpovídala jeho temperamentu.“ Potřeboval něco „rychlejšího“. Práce plná adrenalinu na sebe nenechala dlouho čekat: během studií se stal členem zahraniční redakce Televize Nova. „Byli jsme tehdy páté kolo u tříkolky, kdy jsme se mezi zvířátka a zprávu, že Pamela má nová prsa, snažili vtěsnat reportáž z Iráku,“ vzpomíná dnes na práci pro komerční kanál, kde získal novinářskou pokoru i cenné dramaturgické a editorské zkušenosti. V zahraničním zpravodajství Novy se během let 1999-2006 vypracoval na pozici vedoucího zahraniční redakce a editora Televizních novin.

V České televizi pak pracuje od roku 2006, od července 2013 žije s manželkou Lenkou a dvěma malými syny v Tel Avivu jako stálý zahraniční zpravodaj pro Blízký východ. Zastává tak pozici, o které vždycky snil.

Blízký východ, kterému důvěrně přezdívá Blizáč, má Jakub dle vlastních slov rád ne proto, že se tam střílí, ale navzdory tomu, že se tam střílí. „Kolem procházejí dějiny a já u nich chci být,“ vysvětluje stručně důvod svého pracovního zápalu.

Díky přístupu historika zvládá zasazovat věci do kontextu, díky disciplíně novináře dokáže bez problémů komunikovat s lidmi, které by raději nikdy nepotkal: „Nelze s někým nemluvit jen proto, že nesouhlasíte s jeho viděním světa. Zvědavost musí zvítězit,“ vysvětluje.

A co u novinařiny považuje za nezbytné? „Právě zvídavost. Snahu nalézt, nebo alespoň kritickým duchem poodhalit pravdu. Víme, že nemáme na pravdu patent – to ale neznamená, že se o ni máme přestat snažit. Nelze jen papouškovat oficiální informace – je nutné udržovat si kritický přístup, zpochybňovat, ptát se, prověřovat.“

Důvěra k médiím klesá v České republice i celém západním světě. Je to dáno přesyceností informacemi, díky níž lidé touží po jednoduchých, rychlých odpovědích. Je to jistě i amatérizací a zrychlováním novinářské práce, kdy na některé složitější události, často právě ze zahraničí, jednoduše není čas ani prostor.

A tak právě za profesní přínos, který nám otevírá obzory a má tudíž nezastupitelný význam pro fungování demokratické společnosti, patří Jakubovi Szántó letošní novinářská Cena Ferdinanda Peroutky.

Veronika Bednářová