O Jiřím Kovtunovi

Připadla mi čest pronést laudatio na Jiřího Kovtuna jako peroutkovského laureáta.
Jiří Kovtun je výjimečná osobnost a nejen v českém kontextu patří k těm, kteří znamenají nesmírně mnoho pro kulturu a svědomí dvacátého století – s přesahovým odkazem do století nového. Jeho poslední práce – rozměrné dílo, kniha „Republika v nebezpečném světě“ (podtitul Éra prezidenta Masaryka 1918-1955) se stává stěžejním historiografickým dílem, které oslovuje nové generace v naší zemi. Tato kniha MUSÍ patřit na přední místo studia dějin Československa – a nyní Česka a Slovenska. Jiří Kovtun v ní vynikajícím způsobem osvětluje fundamentální období vzniku naší státnosti – a to i tak, že zpracovává mimo jiné z amerických státních diplomatických archivů prvně odtajněné materiály. I renomovaní historici se tak z tohoto díla mohou poučit o zcela nových okolnostech společenských meandrů, které dějiny často po celá desetiletí ukrývají řečeno s Ferdinandem Peroutkou jako Punkvu Macocha.
Sotva mohu o doktorovi Kovtunovi říci něco působivějšího než to, co jinak sám uvádí ve stručném výčtu mezníků svého života. Ten nutně budí dojem, že spíš než životopis je to bodový scénář detektivního dramatu. Jiří Kovtun, který letos oslaví osmdesátiny, byl jako novinář také redakčním tajemníkem týdeníku Vývoj v letech 1946 -1948; byl pak sociálním pracovníkem v Západním Německu (1948-1951), redaktorem v rozhlasové stanici Svobodná Evropa 1951-1973, v Hlasu Ameriky 1976-1977) a česko-slovenským odborníkem v Knihovně Kongresu Spojených států. Tam – tedy v jedné z nejvýznamnějších knihoven světa – pracoval doktor Kovtun víc než 32 let (1973-2005).

Šéfredaktory Jiřího Kovtuna byli Pavel Tigrid, který vedl týdenik Vývoj a také mnichovskou odbočku SE v prvních letech její existence; a Ferdinand Peroutka jako hlavní redaktor čsl. oddělení Svobodné Evropy. Jiří Kovtun má rehabilitačni doktorát z právnické fakulty Karlovy univerzity, kde studoval do roku 1948. Má také Master’s Degree v oboru knihovnictvi – university Pratt Institute v New Yorku. Jiří Kovtun je při veškeré své mnohostranosti osobností podivuhodně integrální.

Smím-li vyslovit svůj dojem – je to filosof, básník a publicista, který s obrovskou tichou ale nepolevující urputností, pro níž je faktologická korektnost nadevše, úspěšně hledá a objevuje hluboké pravdy o společenském vývoji i lidských charakterech. Své práce dělí na žurnalistiku, beletrii a historiografii. O své novinářské práci říká: V týdeníku „Vývoj“ jsem uveřejňoval politické a kulturní komentáře a divadelní recenze. Ve Svobodné Evropě jsem pak byl politickým a kulturním komentátorem. Dále jsem byl pravidelným spolupracovníkem a členem redakční rady časopisu Svědectví. To bylo v letech 1956 až 1989. Tam jsem také, kromě jiného recenzoval i současnou českou literaturu.

Pokud jde o beletrii, Jiří Kovtun ze své tvorby uvádí především: Překlady poesie: Básně doktora Živaga – Borise Pasternaka; „Velkou elegii“ Josifa Brodského. Z díla Osipa Mandelstama přeložil jeho „Básně“ a „Topůrko pro kata“.

Jiří Kovtun vydal i vlastní sbírku básní – „Hřbet velryby (1995). A jako prozaik – „Pražskou eklogu: Román o čtrnácti obrazech (1973, 1992). A „Zprávu z Lisabonu“ (1979, 1999). – Data zveřejnění těchto prací jsou dvojí – a sama o sobě vypovídají o zásadních historických změnách na tomto světě. Jde-li o sedmdesátá léta, jde o jejich zveřejnění daleko od české země. A jde-li o devadesátá léta – znamená to, že už i v Čechách může čtenář přijít do knihkupectví a zeptat se nahlas: Prosím Vás, máte Kovtuna? Jiří Kovtun zasluhuje také velkou úctu a ocenění za své práce, které představují skvělé sondy do naší historie. Byl si nepochybně vědom toho, o jak obrovský mrak temna, pohřbívající dějinné vědomí národa se snažil poúnorový režim – a čelil tomu z těch nejzásadnějších pozic. V této oblasti jeho práce mluví samy za sebe. Jsou to: „Slovo má poslanec Masaryk“ – což je přeložený výbor Masarykových parlamentních projevů, ale také se znamenitou úvodní studií, charakterizující nejen Masarykovy postoje, ale i širší historické souvislosti. První vydání je z roku 1985 – tedy samozřejmě ještě exilové, ale druhé už je z roku 1991, kdy Jiří Kovtun už mohl přidat další nové texty a i významně rozšířit předchozí překlady Masaryka jako poslance ve vídeňském parlamentu. – Další svou práci Kovtun nazval „Masarykův triumf: Příběh konce velké války“ (historie posledního úseku Masarykovy osvoboditelské činnosti), (exilové vydání je z roku 1987, české z roku 1991). Jiří Kovtun se i v dalších pracích mimořádně zasloužil o patřičné zhodnocení významu TGM pro naší zem – a nejen pro ni. Jde o tyto práce: „Tajuplná vražda: Případ Leopolda Hilsnera (1994)“. -„Pražský hrad za T.G. Masaryka“(1995).

Nakonec jsem nucen se vrátit k vrcholné práci doktora Kovtuna. Ke knize – „Republika v nebezpečném světě: Éra prezidenta Masaryka 1918-1935“ – To bylo u nás vydáno u Torsta v roce 2005. Mohu jen znovu zdůraznit, že v tomto díle erudovaný autor pohotově čerpal z pramenů, které se badatelům vždy po uplynutí celých desetiletí otevírají z nově uvolněných archivů. Včetně archivu Kongresové knihovny USA. Tady Kovtun znovu odvedl doslova fantastickou práci. Zhodnotil své celoživotní zkušenosti historika, filosofa, literáta – a prokázal, že je stále i z hloubi svého srdce a pera – novinářem. A dovolím si říci – je to naprosto jedinečný pokračovatel v díle Ferdinanda Peroutky, jehož byl tolik let přítelem a kolegou. Kovtun je jak český, tak světový novinář. V angličtině vydal: „The Czechoslovak Declaration of Independence: A History of the Document.“ To je historie tzv. Washingtonske deklarace z roku 1918; vydáno 1985; Dále: „Masaryk and America: Testimony of a Relationship“ – je to studie o Masarykově vztahu k Americe o jeho činnosti ve Spojených státech – práce vydána 1988. – A nakonec z těch velkých prací J.K. ještě vydal 1990 v angličtině ,,The Spirit of Thomas G. Masaryk: An Anthology“ – což je soubor základních Masarykových textů, představující velmi reprezentativní a první americkou antologii z Masarykova dila, opatřenou pro amerického čtenáře velmi užitečnými komentáři. – V tomto ohledu J. Kovtun účinkuje jako velvyslanec českých zájmů a historie naší země a jejích velikánů ve světě širém.
Udělením Peroutkovy ceny Jiřímu Kovtunovi za jeho celoživotní práci mu chce sdružení nejen poděkovat za jeho dílo a jeho charakter, ale také vzdát mu úctu, kterou si tolik zaslouží.

O Jindřichu Šídlovi

Jindřich Šídlo, narozený v Turnově, oslaví v tomto roce 35. narozeniny. Zřejmě tedy bude vždy patřit k těm nejmladším držitelům Ceny Ferdinanda Peroutky, ale jeho dosavadní snaha být v novinářské profesi na výši už má svou vlastní historii. Své první vidění světa dával totiž na papír jako gymnazista a tak jeho osobní archiv toho, co psal – kdyby si jej důsledně dělal, by byl už dvacetiletý.

Jindřich Šídlo ještě neměl maturitu, když už věděl, že chce být žurnalistou a šel svou cestou k médiím velmi cílevědomě. Před dvanácti lety (1995) dokončil bakalářské studium – žurnalistiku – na Fakultě sociálních věd Karlovy university a pak dál studoval na téže fakultě masovou komunikaci.
Praxe ho vedla za posledních patnáct let do dnešních pražských médií – v Českém deníku začínal jako reportér v roce 1992, ale pak prakticky na celých deset let zakotvil v týdeníku Respekt, kde působil především jako reportér. Když klepalo na dveře XXI. století – Jindřich Šídlo začal v Respektu komentovat nejvýznamnější události – tehdy ještě československého života. Na přelomu století se ocitl v Lidových novinách – hlavně v úloze editora první stránky tohoto deníku. Pak po pěti letech reportérské práce v Mladé frontě DNES přešel do Hospodářských novin, kde je dodnes jako přední komentátor a zároveň vedoucí domácího zpravodajství.

Osvědčil se jako pohotový a vícežánrový reportér a komentátor rovněž ve spolupráci s Českou televizí, mimo jiné jako spoluautor dokumentů z cyklu „Intolerance“ – připomenu například díly „Nekonečný příběh rasismu“, „Kousek vedle nás“ nebo „Kapitál státnosti“.
Nová doba posledních dvaceti let mu dala příležitost k zahraničním stážím, kde získal nadhled a zkušenosti, kterých si velmi váží. Skoro před deseti lety – v roce 1998 – to bylo v červenci a srpnu ve Washingtonu na stáži v programu „Print media in the U.S.“. A přesně před dvěma lety – v lednu 2005 – ho uvítal Londýn, jeden z nejprestižnějších deníků světa – The Times – kde pobyl na stáži v domácím oddělení tohoto listu.
Jindřich Šídlo je novinář konkrétně trefného pera a před televizními kamerami i pohotového a velmi kultivovaného projevu, což obecně bývá dost nedostatková záležitost. Za prvních pět let práce v Respektu se hodně věnoval problému rasismu a lidských práv. Už v těch – vlastně začínajících letech své novinářské kariéry odvedl znamenitou práci – ostatně dostal za ni – už před devíti lety (1998) prestižní cenu ROI „za vytváření pozitivního obrazu Romů v médiích“. – To zatím byla jediná cena, která byla Jindřichu Šídlovi udělena. Dnes bude jeho práce nově zhodnocena i Cenou Ferdinanda Peroutky.
Oblast lidských práv, pojatých v celé hloubce politické, ekonomické i sociální je sférou, kterou kolega Šídlo stále bedlivě zkoumá – a jako šéf domácí rubriky Hospodářských novin na to obrací pozornost i „svých lidí – reportérů a komentátorů“.

Sám o tom říká: pokud jde o obsah rubriky, za níž zodpovídám: za stěžejní považujeme kromě politiky oblast školství, zdravotnictví, spravedlnosti a také něco, čemu říkáme „rozvoj země“ – tam patří široká škála témat od způsobu, jakým se v Česku staví dálnice a železnice, přes rozvoj regionů, vývoj české byrokracie až po referendum o těžbě uhlí v Litvínově. Snažím se, pokud to jen jde, mít materiály přímo z míst a věnovat tomu velký prostor – a budu to tak, doufám, dělat i dál.

Jindřich Šídlo jako mladý novinář patří na české mediální scéně k nejzřetelnějším publicistům pro své postoje, postoje promyšlené, humánní a s pohledem cíleným na hloubku domácích problémů. Snaží se, aby čtenář pochopil hlavní souvislosti problémů, které mu předkládá a jejichž problematičnost nemíní ani v nejmenším zastírat.

Při předání Ceny Ferdinanda Peroutky mu lze jen popřát, aby se mu jeho práce i nadále dařila tak jako doposud.

O Renatě Kalenské

Někdy v šedesátých letech proslula v Itálii jedna novinářka svými rozhovory se slavnými lidmi. Jmenovala se nějak jako Fellaciová: dověděl jsem se o ní z rozhlasu, z vysílání VKV, které tehdy bylo nové. Posluchač tu ženu neviděl, ale ona se projevovala tak, že si ji každý mohl podle svých zkušeností se ženami představit: jakousi herdekbabu s půvabem. Dávala slavným lidem drzé otázky, dělala, jako že o nich nic neví, a na odpovědi reagovala tak, že bylo zřejmé, že dobře ví. Překrucovala jména – Mastroiannimu říkala pane Castrovani. Účinek byl skvělý: dělala těm lidem reklamu, informovala o jejich díle, o úmyslech, o vlasech, vestách… Vidíte, nepamatuju si nikoho, s kým mluvila, pamatuju si jenom ji… Fellaciovou: jestli ovšem se mi její jméno nezdeformovalo jako jí ten Castrovani.

Renata Kalenská je něco z toho živočišného druhu: od roku 1997 udělala v Lidových novinách na tři sta rozhovorů. S kým, to už nevím, jisté jenom je, že je dělala Kalenská. Kdo to je? Jak je stará? – Podívejte se sami. V roce 1997 absolvovala střední ekonomickou školu. Prošla několika krátkými zaměstnáními kancelářské povahy, naposledy pracovala v deníku Telegraf, do jeho zániku. Je nekuřačka. Svobodná, s názorem, že mužů ubývá.

Teď studuje na soukromé Vysoké škole J. A. Komenského obor zvaný „sociálně masová komunikace“: čím se to má lišit od zřetelného novinářství, zapomněl jsem se zeptat. Je ve třetím ročníku. Působí v nadaci Asante Kenya, a měla tam v tuto dobu být, kdyby tam nebylo vypuklo povstání. Úkolem té nadace je budovat tam školy, a vydělaly na to s paní Moserovou půldruhého milionu korun, už. Krom toho pracuje na projektu zvaném MEDEMA.

Paní Kalenská vydala knihu „Rozhovory na konci milenia“, což je výbor jejích rozhovorů. Vyšla jí povídková knížka s názvem „Vybledlo“ a naposledy „Lexikon Otakara Motejla“ – rozhovor s tím pánem. Teď píše novelu s podobným názvem „Udělej motýla“.

Paní Kalenská potvrzuje, co si dávno pevně myslím: že každá práce má se dělat pořád, dlouho a tak dobře, až člověk pomalu vytlačí konkurenty. Poznali jsme několik ženských reportérek, myslím v televizi, které dělaly výrazný dojem, a pak se ztratily: protože to bylo v televizi. Renata má tu výhodu, že ji Lidové noviny nechávají pořád dělat. Někdy jsem si říkal, jestli ona v těch rozhovorech plní nějakou uloženou linii, nebo jedná ze své hlavy. Podle určitých jejích způsobů jsem usoudil, že je to všecko upřímně z ní samé. Vlastně je to prosté: ptá se lidí na to, co nás také napadá. Ale s velikým rozdílem: ona se na ty lidi připravuje, někdy až záludně. Ptal jsem se sám sebe, jestli si schovává jejich články, výroky, zapisuje citáty, archivuje o nich drby. Divím se někdy, s čím na ně přichází a odkud to má. Zajímalo by mě, kolik osob už jí odmítlo. A když ona někoho osloví, jestli ten člověk se zalekne víc firmy Lidové noviny, nebo Kalenská. A že musí jaksi tipovat budoucí vývoj: už dnes musí sbírat materiál na toho, kdo může být ministrem kultury po Jehličkovi.

Tón jejích otázek býval někdy tvrdý. Často jsme o tom s paní Vaculíkovou mluvili, ona říkala „Co si ta holka o sobě myslí.“ a já jsem říkal: „No co! Ptá se.“ Ale teď se obě ženy nějak příznivě vyvíjely, takže ta první podpořila návrh na vyznamenání druhé. Totiž: když otázka je tvrdá svou pronikavostí, může být až ironicky zdvořilá. Já jsem si hodnotu její práce uvědomil v rozhovoru se Škromachem: tento muž se mi z jejího rozhovoru jevil sympatičtější než předtím. Toto je logické, proto správné. Takový člověk dostává příležitost podat svůj názor i jednání tak, jak on je v dobrém míní, můžeme ho trošku pochopit. Dnešní politická atmosféra by potřebovala víc dobré vůle v chápání protivné strany. Všichni jsme nějací. To jsem si zas musel říct nad Renatiným rozhovorem s paní Kuchtovou.

Renata Kalenská si zaslouží vyznamenání za svou dosavadní práci, ale i za to, co je možno od ní ještě očekávat. Protože ona je zásadně schopna vývoje: v rozhovoru se mnou loni vyměnila svou fotografii, která se mi nelíbila, za lepší.