Aktuality

Laudatia 2007

O Karlu Hvížďalovi

Máme tu čest pronést laudatio k osobě a práci Karla Hvížďaly, českého novináře a autora mnoha prací v početném rejstříku jak tištěných periodik, tak i moderních medií: od rozhlasových a televizních vln až ke stále významnějšímu komunikačnímu zázraku současnosti – internetu. To mi také usnadňuje prezentaci jeho velmi pilné práce, neboť pro základní fakta o Karlovi Hvížďalovi bylo možné sáhnout nejen do vlastní paměti, ale jednodušeji a gruntovněji do Wikipedie.

Budoucí znamenitý novinář a spisovatel Karel Hvížďala přišel na svět asi v tom nejhorším roce českých dějin první poloviny XX. století – 1941. Po maturitě na gymnáziu studoval strojařinu, ale ta se jeho životním údělem nestala. V souladu s jeho duší jej osud logicky nasměroval k politickým vědám. Jiný skvělý Karel z českého novinářského světa, který se stejně jako on činností nemilosrdné světové politické centrifugy lidských osudů ocitl v emigraci – Karel Jezdinský – charakterizoval Hvížďalu jako muže majícího v hlavě nekonečnou zásobu otazníků. Trefný výrok Jezdinského na adresu Hvížďaly, který mi dodnes zní v uších, byl “he is very prolific question-mark man” . Karel Hvížďala systematicky rentgenuje celý horizont domácí politické scény, stejně jako světových vztahů a dělá to celá desetiletí. Prolific question-mark man – to se česky dá nejlíp vyjádřit slovy: je to mistr dialogu. Zračí e to v tom, vydal patnáct kniho rozhovorů, ČESKÉ ROZHOVORY VE SVĚTĚ, DIALOGY, DÁLKOVÝ VÝSLECH s Václavem Havlem, MYSLET ZELEŇ SVĚTA akcentuje s Václavem Bělohradským, KDYŽ UMŘÍT, TAK V JERUZALÉMĚ- zdůrazňuje vyznání životních, ale hlavně morálních maxim s Karolem Sidonem.

A nelze neocenit hloubku pohledu na velkou historickou dimenzi myšlení a žití, kterou obsahuje Hvížďalova práce KNÍŽECÍ ŽIVOT prožitý Karlem Schwarzenbergem. Hvížďala je autorem také mnoha poetických próz a více než dvaceti rozhlasových her. Karel Hvížďala dobře chápe, že noviny lze přeletět očima, vybrat z nich jen cosi a pak odhodit, zatímco rozhlasová hra či jen rozhlasový komentář mají kromě nezbytných argumentačních kvalit i svou emoční stránku. Lidský hlase je po tisíciletí tím nejzákladnějším komunikačním nástrojem. A kdo jej dobře ovládá, disponuje mocným společenským instrumentem. Hvížďala jeho sílu a význam nikdy nepodcenil- a jako rozhlasový pracovník s tím poctivě pracuje.

V šedesátých letech pracoval Karel Hvížďala jako reportér v Mladém světě, po normalizaci v nakladatelství Albatros, kde založil a řídil edici Objektiv. Od roku 1978 do roku 1990 byl v exilu v Německu, kde byl významným komentátorem ve Svobodné Evropě, také v Deutschladnfunku a v BBC. Po návratu domů – byl od roku 1990 šéfreportérem a předsedou představenstva společnosti, která vydávala MF Dnes, v letech 1994 – 1999 byl spoluzakladatelem a spoluvydavatelem zpravodajského periodika Týden. Ani po své šestašedesátce nezahálí. Český čtenář ho může číst v několika denících a časopisech a sledovat ho dost pravidelně v rozhlase a v televizi. Karel Hvížďala stále znamená velice kvalitní kritickou sondu, ponořenou do problému naší společnosti. Díky za Tvou práci – a přijmi spolu s tímto poděkováním i blahopřání k Ceně Ferdinanda Peroutky.

O Adamu Drdovi

Novinář, publicista a rozhlasový dokumentarista, je ročník 1971. Jeho cesta k dnešnímu ocenění Peroutkovou cenou byla poněkud neobvyklá. Na Vlastní nohy se staví v 16 letech. Táhne ho to k humanistickým disciplinám, ale jak sám říká, jako “výrazně nestudijní typ” v podstatě neutrpěl žádné socialistické vzdělání. Zavrhuje jednu školu za druhou, včetně příprav na profesi kameníka i knihkupce. Coby mladistvý pracuje také jako sanitář v nemocnici a později jako domovník. V dělnických profesích si v posledních dvou letech komunistické totality málem libuje, jelikož preferuje “čistou hlavu” a názorovou svobodu. Zajímá o indexovou literaturu a v r. 1988 se sbližuje s kulturním disentem kolem samizdatové revue STŘEDNÍ EVROPA. Vypomáhá tu s výrobou samizdatových publikací, po listopadu 1989 se stává nejprve písařem a sazečem, poté redaktorem této revue. V první polovině devadesátých let absolvoval i jeden semestr politologie, nicméně jeho skutečnou školou byl spolupráce s autorským okruhem STŘEDNÍ EVROPY. např. s básníky Josefem Mlejnekem, Zbyňkem Hejdou, s politologem Rudolfem Kučerou, kritikem a básníkem Andrejem Stankovičem, nebo novinářkou Petruškou Šustrovou. V diskusích s těmito lidmi tříbí Adam své názory a ve svých prvních textech rozvíjí novinářský talent. Ověřuje si své analytické a kritické schopnosti, orientuje se na kulturní a politická témata. Startuje na žurnalistické dráze plně zodpovědný za svou individuální průpravu a pevně stojící a svými názory. Promyšlená a ověřená argumentace se stává konstantní součástí jeho práce. Jako redaktor STŘEDNÍ EVROPY působí do r. 1994. Pak pracuje v ČESKÉM DENÍKU jako zpravodaj, reportér a komentátor. Spolu s Petruškoku Šustrovou a Petrem Placákem ze vede názorovou rubriku. Fundované texty na politická i literární témata píše také pro REVOLVER REVUE a její KRITICKOU PŘÍLOHU, kde se pravidelně objevují jeho statě, týkající se mj. vyrovnání s komunismem. Po zániku ČESKÉHO DENÍKU přejmenovaného na ČESKÝ TÝDENÍK, Drda nakrátko přechází do tiskové agentury ČTI a brzy do LIDOVÝCH NOVIN. Zde rovněž řídí komentářovou rubriku a spolu s Andrejem Stankovičem připravuje přílohu UMĚNÍ A KRITIKA.

Pro novináře Adama Drdu asi nejdůležitější etapu představuje šestileté působení v české redakci BBC-WORLD SERVICE. Nastoupil tam r. 2000 jako reportér a analytik. A jak sám říká, práce v profesionální prostředí světově renomované instituce, byla pro něj vynikající školou. Zároveň ještě pravidelně přispívá komentáři do RESPEKTU a HOSPODÁŘSKÝCH NOVIN. Kromě toho připravil k vydání řadu knih pro nakladatelství PROSTOR, PANEVROPA a INSTITUT PRO STŘEDOEVROPSKOU KULTURU A POLITIKU.

V roce 2006 se stal spolupracovníkem občanského sdružení POST BELLUM, které natáčí vzpomínky politických vězňů, válečných veteránu a obětí holocaustu. Drda je i spoluautorem rozhlasového cyklu Příběhy 20. století na RÁDIO ČESKO. V poslední době navázal spolupráci se společností ČLOVĚK V TÍSNI a s ÚSTAVEM PRO VÝZKUM TOTALITNÍCH REŽIMŮ. V seriálu LIDOVÝCH NOVIN nazvaném Příběhy bezpráví zaznamenal osudy řady lidí za komunistické totality. Je autorem scénářů tří dokumentárních filmů- dva z nich letos uvedla ČESKÁ TELEVIZE – jde o portréty Jiřího Gruntoráda a příběh Sestry Nebeské, dcery kulacké.

Roku 2006 vydal spolu s Petrem Dudkem neobyčejně důležitou knihu KDO VE STÍNU ČEKÁ NA MOC. Jejich práce je fundovaným a naléhavě potřebný varování před recidivou nějaké formy komunistické moci. Drda tu ve svých statích neúprosnou přesností odkrývá podstatu nereformované KSČM, která se nevzdala ani ideologického odkazu KSČ ani ideálu násilného převzetí moc. V této dnes bohužel zela vyprodané knize analyzuje hlavní aspekty komunistického pronikání do politických a společenských pozic, včetně bezděčné či naivní nápomoci demokratický politických subjektů, špičkových politiků, medií a popkultury. Bytostné zaujetí a angažovanost proti totalitě obecně a komunistické zvláště jsou v nejhlubším základu jeho publicistické činnosti. I to má Adam Drda společné s Ferdinandem Peroutkou. Obávám se, že kdyby se, nedej Bože, znovu uskutečnilo to, před čím varuje, byl by mezi prvními právě on, koho by postihl Peroutkův osud – buď nějaký tábor pro nepřátele režimu – anebo exil. Buďme rádi, že můžeme Adamu Drdovi předat pouze Cenu Ferdinanda Peroutky a nikoli celý jeho trpký úděl.

O Karlu Tejkalovi

Vážení přátelé, dámy a pánové, nejnověji jest mi přivítat do kruhu laureátů Ceny Ferdinanda Peroutky novináře, rozhlasového publicistu a reportéra Karla Tejkala. Je možné se vyslovit s vysokým uznáním o všech jeho kvalitách, které autor a žurnalista musím mít, aby patřil mezi elitu české publicistiky. Jedna jeho vlastnost je však základní a nosná. Je to brilantní češtinář, milovník naší mateřštiny.

Je to již přes půl století, co prvně přišel jako student Filosofické fakulty UK do tehdy ještě Československého rozhlasu – na doporučení Františka Gela. Karel Tejkal začínal jako externí spolupracovník sportovní redakce, ale prošel všemi programovými pracovišti tehdejšího rozhlasu. Jako zpravodaj si brzy získal uznání svou informační pohotovostí, z níž bylo vždy zřejmé, jak důkladně zná tématiku a konkrétní situaci. Nikdy si nedovolil přijít před mikrofon bez přípravy na nejrůznější možné varianty a tedy bez hluboké znalosti toho, o čem mluvil a reportoval. Nečekané okolnosti ho nevyváděly z míry, měl vždy v zásobě dobré a obohacující myšlenky. To ho brzy dovedlo do reportérského oddělení, kde byly alfou a omegou pohotovost myšlení a jazyka zároveň. Ostatně Karel Tejkal se pro novinařinu – a to právě rozhlasovou – rozhodl pod vlivem sportovních reportáží fenomenálního Josefa Laufera. A rád říká, že považuje za životní štěstí možnost setkat se s ním u mikrofonu a spolupracovat s ním. Sportovní redaktor Karel Tejkal nikdy neopomenul – často jako jediný v této branži – při svém líčení – zaostřit pozornost na to, co se nyní tak často v sportovním zápolení ztrácí: na gentlemanství, na fair play. Tento jeho výrazný postoj k životu vůbec vedl Milana Weinera, rozhlasového protagonistu pražského jara k tomu, že Karla Tejkala opakovaně žádal také o spolupráci na průlomových programech roku 1968. V těch publicista Tejkal samozřejmě chybět nemohl. Patřil ke kmenovým komentátorům pořadu SVĚT DNES VEČER. To byl pořad, na který se čekalo – doslova revoluční, přímo vysílaný, neumožňující už žádné předběžné cenzurní zásahy “Glavlitu”; Pořad v deset večer, kdy se v domácnostech vypínala televize a zapínal se rozhlas, poslouchaný celou rodinou. Tehdy rozhlas 1967-1968 skutečně dělal dějiny. Byl to pořad přitahující k přijímačům miliony lidí. Také v protiokupačním vysílání v srpnu 68 Tejkalův nezaměnitelný hlas udělal své pro morálku a soudržnost lidí v naší zemi. A byl připraven za své myšlenky a přesvědčení nést dalších dvacet let následky. Byl to hořký osud rozhlasáka, který měl totalitním režimem zablokován přístup k milovanému mikrofonu. Normalizaci prožil v podniku SPORTPROPAG.Tam dokázal dělat dobrou práci propagací neorganizované tělovýchovy – jako třeba hnutí “BUĎ FIT” a napsal řadu metodický textů, jak prospět vlastnímu tělu i duši.

Obrovský kus práce na Karla Tejkala pak čekal v devadesátých letech, kdy po návratu do rozhlasu se ocitl v pozici šéfa DOBRÉHO JITRA – na stanici Praha. Udělal z toho mistrovský čtyřhodinový pořad (od čtyř do osmi), s vynikající tradicí ranních průvodců z řad takových osobností, jako František Nepil, Petr Hořejš, k nimž později přibyli mnozí další: Petr Prokop Siostrzonek, Václav Větvička. Tejkal systémově mobilizoval chytré hlavy a to se mu dařilo řadu let, které v rozhlasové historii budou mít své hvězdné místo. Je inspirátorem, a spoluautorem neobyčejného cyklu TISÍC PŘÍBĚHŮ a podílí se ještě na tvorbě těch nejvýraznějších nynějších seriálů VELKÉ OSUDY A DĚJINY SEBEVĚDOMÍ aneb NEZNÁMÍ DIPLOMATÉ BEZ PASU. Jsou to dramatické a skvělé dokumenty, dokazující, že Češi nejsou národem zbabělců, jak si někdo dovolí říci. Nejnověji se Karel Tejkal pouští do bádání v rozhlasovém archivu, takže mohou spatřit světlo světa a hlavně mohou zvukově ožít hlasy těch, kteří vždy v kritických chvílích vývoje naší země a světa měly co říci k nutnosti jednat. Karel Tejkal je nestárnoucím rozhlasový publicistou, skvělým profesionálem s velkým morálním kreditem. Je nám ctí, že mu můžeme blahopřát k získání ceny Ferdinanda Peroutky a popřát mu, aby mu neubývaly síly při práci na dalších pořadech.