Na vyšehradském hřbitově si 25. dubna 2019 členové Společnosti Ferdinanda Peroutky a Společnosti bratří Čapků a další hosté připomněli 41 let od smrti Ferdinanda Peroutky. Několik slov nad jeho hrobem pronesl letošní laureát Ceny Ferdinanda Peroutky Jaroslav Kmenta. 

Dámy a pánové,

aniž bych si to na samém začátku své novinářské kariéry řekl a vytyčil, podvědomě jsem to po roce 1989 začal dělat… Snažil jsem se pomáhat budovat stát. Až později jsem si uvědomil, že to byla úplně stejná aktivita, jakou ve společnosti neustále “budili” Karel Čapek a Ferdinand Peroutka. Nebyla v tom snaha dělat politiku. Tu nechť dělají politici. Byla to jen instinktivní touha žít v dobré společnosti s vysokou morálkou a s úctou k zákonům a k principům demokracie.

Nikdy bych si nedovolil srovnávat se s váženým panem Peroutkou. Ale když jsem se snažil pochopit jeho statě a myšlenky, vždy jsem si do toho promítal současnou dobu, v níž žijeme a pracujeme. A tak trochu i svou práci a podstatu novinařiny. Inspirovala mě zejména úvaha, že nemá smysl se zasněně ohlížet nazpátek, jako spíš hledět kupředu – a začít budovat stát.

Vykládám si to tak, že je třeba dělat svou práci dobře a zodpovědně. V případě novinařiny jde o to udržet ve společnosti zdravě kritické myšlení, které pomáhá formovat politické prostředí. Aby stát řídili lidé důvěryhodní, čestní a mravní. Pomáhat budovat stát vidím jednoduše v tom, abych dělal práci novináře objektivně a kriticky za jakýchkoli vlád. Bez ohledu na ideologii či stranickou příslušnost.

Může se zdát, že jsme svou roli nezvládli. Do politiky se totiž vrátil rudý důchodce z Vysočiny a velkou část veřejného prostoru ovládl všehoschopný žlutý baron. Jeden z nich pak popustil uzdu a pomohl svými nenávistnými výroky k vzestupu hnědého extremismu. Druhý pak zlegitimizoval červené třešně u vládní moci.

Jsem ale přesvědčen, že nejde o selhání slušné žurnalistiky. Jde jen o jakousi únavu materiálu… O únavu lidí z demokracie, na kterou nebyli zvyklí. Únavu z každodenní frustrace, že se něco nedaří, jak by mělo…

Novinařina tu do roku 2013 fungovala: jako dobrý kypřící prostředek zahrádky – demokracie. Někdy pomohla vytrhat plevel v zarostlých záhonech. Jindy působila jako postřik proti škůdcům, kteří pak raději zmizeli, nebo byli vykroužkováni ve volbách.

Po roce 2013 se však stalo, že část médií vytvořila na pokyn svých nových majitelů skleník, který pomáhá udržovat zahrádku zaplevelenou, bez možnosti ji prokypřit či protrhat. Tato část novinařiny skutečně selhala. Ohnula hřbet. Z těchto novinářů se staly “rudé prdy Jana Drdy”, kteří se jakoby vysmívají všem ostatním… jako by křičeli kdysi dávné: “Peroutka do koutka”.

I Miloš Zeman se snaží nás dostat do koutka, když krátce po svém druhém zvolení řekl, že teď by měli všichni ti, co křičeli a kritizovali ho, zavřít ústa.  Je na omylu. Lidskou touhu po svobodě nezničí. Může ji jen dusit. Ale nemůže ji zabít. Myslím, že je to jen otázka času. Přijde chvíle, kdy se rudí, červení, hnědí a žlutí omrzí a padnou. A lidé se opět vrátí k rozumu a naberou sílu k tomu, aby se i nadále učili žít v demokracii. Je to totiž to nejlepší, co existuje. Nic jiného nám svobodu nezajistí. Ani ruble, ani čínský jüan.

Budovat stát – je podle mne – v prvé řadě umět žít v demokracii. A nezradit ideály těch, kteří stáli u jeho zrodu. Budovat stát je také o tom umět si pokládat otázku Proč nejsem komunistou. Nebo Proč nejsem Zemanovcem a také Proč nejsem Babišovcem.

Je to svým způsobem také o odvaze a touze. A za to vám, vážený pane Peroutko, děkuji. Protože jste vzorem toho, jací jsme a jací máme v této nové době být.