Osmatřicet let po smrti Ferdinanda Peroutky se konalo setkání u jeho hrobu na vyšehradském hřbitově v Praze. K přítomným promluvil redaktor časopisu Respekt a loňský nositel Ceny Ferdinanda Peroutky Petr Třešňák.

Budování důvěry
K výročí Ferdinanda Peroutky

Přestože jsme v dnešní politické debatě zvyklí na ledacos, jedna věc se stále trochu vzpírá pochopení. Proč se obětí jedné z nejprůzračnějších lží, jaké v poslední době v českém veřejném prostoru zazněly, stal právě Ferdinand Peroutka? Člověk s nespornými zásluhami v profesní i občanské oblasti. Mimořádný myslitel, intelektuál, jehož názory a postoje podpírala osobní statečnost, ochota riskovat a snášet příkoří v zájmu hodnot, které zastával. Jedna z osobností moderních českých dějin, které můžeme dospívajícím generacím s klidem dávat za vzor.

A přesto se právě Peroutka stal terčem obvinění tak průhledně vymyšleného, že by člověk ještě před pár lety nevěřil, že ho někdo může prosazovat s vehemencí, jaké jsme svědky. Lež Miloše Zemana je dětinská podobným způsobem jako když dopadený žák nadále zapírá krádež pytlíku bonbonů, které mu čouhají z kapsy. A přesto prezidentovi stojí za to vést tenhle nelogický souboj s historickou pravdou, vést ho veřejně, neústupně a vytrvale dál.

Proč to dělá? Vysvětlení můžeme nabídnout několik, třeba to nejobyčejnější – Miloš Zeman má špatnou paměť, spletl se a ješitnost mu brání přiznat chybu. Možná je v tom část pravdy, ale nejspíš ne celá. Bylo by divné, kdyby tahle dlouhá zákopová válka o zjevně neexistující článek vedená zkušeným politickým matadorem neměla i svůj strategický cíl. Smysl, který není zjevný na první pohled, ale hybateli stojí za to kvůli němu vydržet i ostudu, kdy se celá země dívá, jak mu ze saka kouká pytlík kradených bonbonů.

Onu strategii můžeme pochopitelně jen domýšlet, těžko jí poznáme s jistotou. Tušíme, že Ferdinand Peroutka se stal nástrojem střetu prezidenta s jeho kritiky a názorovými oponenty, dalším z klínů, který má štěpit a radikalizovat nezralou postkomunistickou společnost. A troufněme si tvrdit, že tahle akce chytře míří na jeden specifický cíl – totiž důvěryhodnost novinářů. Skvrna na pověsti legendárního žurnalisty má podminovat důvěru v instituci nezávislých médií, důvěru v profesi, jenž si zakládá na schopnosti věrohodně získávat informace, objektivně je předkládat a uvážlivě vyhodnocovat.

A dnešní doba je pro šíření nedůvěry v média příhodná. Pravděpodobně nikdy nebyl vztah čtenářů, posluchačů a diváků k tradičním médiím tak otřesený jako dnes. V éře internetu, prostředí náchylného k šíření nepodložených tvrzení, mýtů nebo konspiračních teorií, čelí žurnalistika ze strany veřejnosti pochybnostem, jaké od listopadové revoluce nezná.

Je to zásadní společenská změna – víc než sto let vycházel proces občanského života a politického rozhodování veřejnosti v demokratických zemích z informačních zdrojů, kterým lidé v zásadě věřili. Samozřejmě – novináři se mohli někdy mýlit, účelově manipulovat nebo se nechat uplatit a psát na zakázku, ale vždy šlo o výjimku z pravidla, nikoli zpochybnění základních pravidel hry. Dnes se víc než kdy jindy setkáme s názorem, že manipulace a služba mocným je skrytou podstatou médií, nikoli odchylkou z normy.

Jak bude vypadat rozhodování občana, který nemá zdroje informací, jež považuje za spolehlivé, a pro nějž je sdílený příspěvek na sociálních sítích stejně relevantním obrazem reality jako zpráva BBC, se můžeme zatím jen domýšlet. Hlavní nebezpečí ale tušíme – ten, kdo nevěří ničemu, může uvěřit čemukoli. Atmosféra nedůvěry v nezávislost médií se politikům s autoritářskými sklony hodí ze všeho nejvíc.

Útok na Ferdinanda Peroutku je tak v obecnějším smyslu útokem na věrohodnost novinářů. Útokem, který využívá atmosféru informační nejistoty, a od kritiky současného digitálního Babylónu postupuje dál ke kořenům. Pokud totiž česká demokratická žurnalistika považuje za jednoho z otců zakladatelů muže, který chválil Adolfa Hitlera, jaké kvality asi sama nabízí? Jaké plody může nést strom s prohnilými kořeny? A pokud selhal všeobecně uznávaný velikán jako Ferdinand Peroutka, jaké záruky svých pohnutek nám dávají dnešní autoři, kteří se ohánějí váhou svých slov?

Velikost lži je v tomto případě nesouměřitelná, ale princip stejný jako u popíračů holocaustu, kteří lžou o minulosti, aby se zmocnili současnosti. Cílem je eroze hodnotového systému, nikoli spor o jednotlivost. Stačí totiž zasít semínko pochybnosti a dobře je zalévat.

Ferdinand Peroutka byl přesným opakem toho, co by v něm český prezident rád viděl – respektive, co by chtěl, aby v něm viděla tato země. Byl ztělesněním novinářské věrohodnosti, která se rodí z kombinace vlastností – poctivosti vůči faktům, věrnosti hodnotám a zároveň otevřenosti vůči měnícímu se světu. Přestože v dnešní době, kdy se drolí ekonomický model fungování médií, redakce chudnou a pořizují si je majitelé s pochybnými zájmy, najdeme hodně příkladů nespolehlivé žurnalistiky, možná dokonce víc než dřív – nenechme si vnutit názor, že kvalifikované zprostředkování informací se přežilo, protože jejich prostředníkům se nedá věřit.

Naopak – základní důvěra mezi médii a jejich konzumenty je stále klíčovým předpokladem toho, že budeme žít v prosperující a svobodné zemi. A budování téhle důvěry je stejně důležitým úkolem jako bylo v Peroutkových časech budování státu.