Vladimír Kučera

Naše politické názory a naše názory na minulost, na dějiny se nepochybně podmiňují, souvisejí. To, kolik a co člověk ví o historii, má vliv na jeho životní postoje, na jeho chování, na jeho činy. Francouzský filosof Paul Virilio dokonce tvrdí, že jsme jen pouhým výhonkem toho, co bylo. Jenže – co a jak to doopravdy bylo?

Ale nejsem tu proto, abych se pouštěla do úvah o věrnosti interpretace dějin, do úvah o tom, kdo je vlastně píše, jestli spíš vítězové, nebo poražení…

Jsem tu proto, abych poděkovala Vladimíru Kučerovi za jeho lví podíl na televizním publicistickém cyklu o významných okamžicích československých a českých dějin, který se jmenuje Historie.cs.

Ten cyklus sám už má svoji slušnou historii, trvá totiž bez přestávky deset let, na kontě má 360 odvysílaných dílů. Vladimír Kučera, jeden z jeho otců zakladatelů, je po celou dobu jeho spolutvůrcem a moderátorem. Svých hostů se ptá způsobem, který je vzácný. Ptá se zajímavě, zasvěceně, srozumitelně, zdvořile, neokázale. Přirozeně, jakoby tam kamery ani nebyly. Nenutí účastníky debat ke zjednodušování, neokřikuje je stylem: A teď už jen velmi stručně, prosím! A přitom všem jakýmsi zázrakem dokáže udržet debatéry na uzdě a diváky u obrazovek. Už deset let.

Zásluhu na tom mají určitě také témata, která si on a jeho spolupracovníci vybírají. Podle jakého klíče? Když se Vladimíra Kučery zeptáte, pokrčí rameny: „Výročí, aktualita, inspirace novou, zajímavou knihou. Letos, v roce 2017, máme třeba hned tři taková silná výročí:  80 let od úmrtí Josefa Pekaře… Také F. X. Šaldy a Tomáše Garrigua Masaryka.“

V pořadech Historie cs. ale ani ta výročí nebývají nikdy pojímána učebnicově. Namátkou: když 21. srpen, tak 21. srpen ve 21. století ve smyslu otázky, představuje-li soudobé Rusko pro nás nebezpečí. Když Charta 77, tak tento dokument jako princip. Vyšší princip mravní. Když Palacký, tak otázka postavení našeho národa v historii Evropy.

Jak už bylo řečeno, nejde jen o výročí, jde také o aktuality nebo fenomény. Třeba pořad s názvem „Kavárna, a nejen pražská“, věnovaný kavárně jako prostoru pro diskusi, jako novodobé agoře. Nebo nedávný díl nesený úvahou, proč se z pravdy a lásky staly nadávky? Opakovaně se vrací bolavé téma Sudet.  Sudet, vrhajících se do Hitlerovy náruče na podzim 1938 i těch po poválečném odsunu německého obyvatelstva.

Jeden z námětů zní pak zcela nadčasově: existuje vůbec čas, nebo si ho vymyslel člověk?

Ať je to jakkoliv, čím ten svůj zatím Vladimír Kučera vyplnil? Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let vystudoval Fakultu žurnalistiky v Praze, potom, protože s normalizačním režimem nesouzněl, pracoval v Ústavu zdravotní výchovy a občas psal pod jménem Ladislav Kučírek sloupky do víkendové přílohy Mladé fronty. Pamatuji se na ně, byly takové osvěžující ve všeobecné šedi. Po změně režimu pracoval v několika denících, spoluzakládal deník Prostor.

Od roku 1997 – tedy už dvacet let – je na volné noze jako komentátor a scenárista televizních dokumentů. V posledních třech letech má pravidelný blog v internetovém deníku Aktuálně.cz. Píše hodně otevřeně, hodně nebojácně, se zřetelným přesvědčením, že s temnými stíny minulosti i přítomnosti je třeba se prát, minimálně kvůli vlastnímu svědomí. Jeho bratranec se ho prý nedávno zeptal, proč si těmi blogy komplikuje život? Je s tím spousta práce, je to zadarmo… A co mu Vladimír Kučera odpověděl: „Řekl jsem mu, že pořád ještě mi jde o tuhle naši zemi. A fakt jsem nekecal.“

I když je skeptický, stále věří tomu, že analýzou podložený, poctivě zformulovaný komentář může společnosti prospět.

Které z dějinných období má obzvlášť rád? Těžko říct, historii má rád celou. Ale hodně rád má tu temnou, mýtickou, nedoloženou, kterou si lze jen představovat… Velice obdivuje český odboj za druhé světové války, atentát na Heydricha a všechny statečné lidi, kteří parašutisty podporovali.

V debatě na téma II. Republiky, tragédie podzimu roku osmatřicátého, která usoužila Karla Čapka, se uvažovalo o roli spisovatelů a novinářů ve společnosti. Nejen tehdejší, ale i soudobé. Hosté mluvili i o Čapkových Hovorech s TGM, nebyly-li příliš podbízivé, oslavné… Spisovatel Ivan Klíma Čapka bránil. Mimo jiné řekl: „Když člověk klade otázky, vymezuje přece pole.“

Vladimír Kučera vymezuje ta svá. Do pořadu by nepozval ani nacistu, ani milicionáře, s takovým pojetím objektivity absolutně nesouhlasí. Zve lidi, na něž se těší, od nichž se chce něco dozvědět a pomoci tak předložit českému publiku co nejmíň zkreslený, nezjednodušený a zároveň přijatelný pohled na vlastní dějiny. Některé mýty zbořit, některé v zájmu národního sebevědomí zachovat.

Těžké zadání. Tak ať se dále daří.

Gratuluji k udělení Ceny Ferdinanda Peroutky.

Libuše Koubská

 

Petr Honzejk

Mé dny začínají četbou jeho komentářů. Někdy mě pobaví, jindy odkryje neznámé souvislosti, zřídka s ním nesouhlasím, ale vždy mě potěší stylem a lehkostí, s jakou se jeho texty zdají být psány.

Když se v 80. letech rozhodoval, jakou zvolit vysokou školu, nepřipadala pro něj žurnalistika v úvahu. Nechtěl se učit marxismus, nepřál si jakkoli spojovat svá studia s ideologií, která tehdy vládla našemu světu. Rozhodl se tedy pro zeměpis a tělesnou výchovu na Pedagogické fakultě Univerzity Jana Evangelisty Purkyně.

Učitelem ale není. V roce 1993 začal pracovat jako reportér v Českém rozhlase v Ústí nad Labem. Odtud se v roce 1997 přesunul do Prahy. O tři roky později se stal editorem vysílání a za další tři roky byl jmenován šéfredaktorem Radiožurnálu. V roce 2005 se krátce zastavil v Lidovkách, ale nakonec zakotvil v Hospodářských novinách, kde postupně zastával funkci hlavního editora a vedoucího názorové rubriky. Dnes Petra Honzejka všichni známe jako komentátora tohoto deníku.

V České republice důvěra k médiím dlouhodobě klesá. Podle výzkumu Reuters Institute věří zprávám v médiích 34 procent Čechů a novinářům samotným pak pouhých 20 procent. Smutná čísla, která jen potvrzují potřebu oceňovat špičkové novináře a ukazovat na ně. Smyslem a cílem udílení ceny nesoucí Peroutkovo jméno je trvalé zvyšovaní prestiže novinářské a publicistické práce, která má nezastupitelný význam pro fungování a rozvoj demokratické společnosti.

Žurnalistika – a nejen ta česká – se potýká s mnoha problémy. Změny, kterými vlivem technologického i společenského vývoje prochází v posledních letech, vyvolávají diskuze o tom, jak budou média vypadat za několik let a jaká bude jejich úroveň. Novinářem přece prý může být každý, kdo má mobil a připojení na sociální sítě. Nedosti na tom – stále více politiků dělá vše proto, aby kvalitní novináře dehonestovali a svalovali na ně vinu za všechny problémy světa. I to je dnes důvod, proč potřebujeme dobré žurnalisty, kteří dokáží podat nezkreslený obraz současné společnosti.

Potřebujeme novináře, jako je Petr Honzejk, kteří jsou zvídaví a zajímají se o vše kolem sebe. Potřebujeme je proto, aby nám pomáhali orientovat se v přemíře na nás se valících informací a často cílených dezinformací. Dobrý novinář, jakým Petr Honzejk nesporně je, toto dokazuje ve svých textech. Zvládne komunikovat i s lidmi, které by raději nikdy nepotkal. Získá od nich informace a současně ví, že mohou být zcela účelové. Ovládá schopnost je analyzovat, třídit a vyhodnocovat. Zdá se mi, že se s každým novým komentářem zlepšuje, vybrušuje jazyk, tříbí styl, bystří svůj úsudek. Ne každý z českých novinářů to dokáže, ne každý má dostatek odhodlání a také vůle pracovat na sobě. Nepřekvapuje mne to. Tohle vše Petr Honzejk zvládá možná i proto, že svou odvahu a schopnost zvažovat každý krok zdokonaluje, když leze po skalách.

Co považuje u novináře za nezbytné Petr Honzejk? „Myslím, že nejdůležitější je, abychom nepodléhali duchu doby. Zeitgeist zpravidla nakonec sfoukne všechno, viděli jsme to v různých podobách v minulém století všude v Evropě a obzvlášť bolestně i u nás. Možná má duch doby své vlastní vnitřní příčiny, možná jsou vlny, které vyvolává nezastavitelné. Ale tím nejhorším, co může novinář udělat, je duchu doby přifukovat.“

V době několikavteřinových zpráv a bulvárních titulků, kdy většina publika žádá rychlé informace, aniž by se příliš zajímala nejen o jejich původ, ale dokonce i o jejich pravdivost, musí být těžké nepodléhat pocitu marnosti a deziluze z post-faktické společnosti.

O to cennější je, když novinář dokáže vidět dnešek jako výsledek událostí minulých a počátek věcí příštích. Když dokáže hodnotit dění v souvislostech a s odstupem. Když nespěchá a má dostatek trpělivosti. Taková žurnalistika je běh na dlouhou trať. Petr Honzejk je trénovaný. Běhá maraton.

Studenti mají smůlu, že přišli o kvalitního učitele. My čtenáři máme štěstí, že Petr Honzejk teď učí nás.

Terezie Kaslová