Projev předsedy Společnosti Ferdinanda Peroutky Martina Gromana při udílení ceny za rok 2019. 

Vážení kolegové ze Společnosti Ferdinanda Peroutkou, milí hosté, kteří jste dnes spolu s námi přišli uvítat mezi nositeli Ceny Ferdinanda Peroutky dalšího laureáta, 

zítra to bude 125 let, co se v Praze narodil Ferdinand Peroutka. Muž, který celý svůj život zasvětil psaní. Jak dnes díky aktuálnímu výzkumu o jeho díle víme, psaní pro něj bylo způsobem, jak se projevovat a jak naplnit svůj život už od mládí. Nedostal se k novinám nějak náhodně, ale cíleně k tomu směřoval. Už ve dvanácti letech napsal dopis E. E. Kischovi a hlásil se do služby. Neopustil ji s vynucenou přestávkou koncentráku až do konce. Jeho dílo je tak obsáhlou kronikou české politiky, české demokracie ve století, které ji mnohdy vůbec nepřálo, českého kritického myšlení, jeho nadějí i slepých uliček. 

Proč je Peroutkovo psaní dodnes živé, když přece mnohdy popisuje děje a věci desítky let staré, zapomenuté a mrtvé? Pro dva důvody – jednak Peroutka nikdy nepsal jen a pouze ke dni, ale vždy také nadčasově, s nadhledem a hledal v aktuálnosti cosi trvalého, typického a pro československou společnost zásadního, na co upozorňoval. A pak, jeho psaní a myšlení nebylo nějakým zběsilým pobíháním mezi módními trendy, ideologiemi a hurá názory, které se zrovna nosí. On za svá slova ručil a to dokonce životem. Nebyl z těch, kteří opustili tu nebo onu ideu, když se jí zrovna nedařilo, a honem se nepřimknul k nové, aktuálně populární. Trval na svém a věděl proč a říkal to. Než by to změnil, raději odešel do koncentráku a později do exilu. Jak mu v roce 1944 připomene vyslýchající gestapák – to vaše psaní vás dostalo za mříže. I tak Peroutka zůstal tím, čím celý život byl, přesvědčeným demokratem, i když ho jeho životní zkušenost dovedla k trpkému poznání, že demokrat není v Čechách víc než mrtvý na dovolené. Nemohl ale jinak. 

Sto let po jeho narození vznikla cena nesoucí jeho jméno a naši předchůdci, kteří u toho tehdy byli, se vydali na ne právě snadnou cestu hledat mezi současnými novináři ty, kteří právě těmto standardům dostojí. Budou psát s nadhledem a budou za svá slova ručit svými činy. Když se ohlédneme za tím čtvrť stoletím, které tu Peroutkova cena je, vidíme, že ne vždy se to povedlo, že ne všichni ocenění dostáli nakonec tomuto nároku, ale to už tak bývá. Ti, kteří jakoukoli cenu udílejí, ručí za to, co bylo před udělením. Ti, kteří cenu převezmou, pak nesou odpovědnost za to, že důvody pro její udělení v budoucnu potvrdí. Je to, marná sláva závazek. S radostí, když se na seznam novinářů, kteří dodnes Cenu obdrželi, podíváme, zjistíme, že většina tomuto závazku dostála a potvrzuje ho dnes a denně. 

A ještě jedna věc člověka při tom procházení 25 lety Ceny Ferdinanda Peroutky musí napadnout. Kolik oceněných už bohužel žádný nový text ke svému dílu nepřidá, i když bychom si je tak rádi četli. Vladimír Kučera, Petr Příhoda, Ludvík Vaculík, Ivan Medek, Jiří Kovtun, Jiří Loewy, Milan Maryška, Antonín Přidal a další. Nejnověji pak Luboš Dobrovský. Nebo jedna z bývalých členek Společnosti FP Marie Vaculíková. 

Před 25 lety se začala psát historie Ceny Ferdinanda Peroutky, a my, kteří ji udílíme dnes, věříme a také děláme všechno pro to, aby to byl stále jen a jen začátek, i když už je tu tradice, která nás zavazuje. Cena sice nese Peroutkovo jméno, ale neříká, že její nositel má být nový Peroutka. Má být v dnešních podmínkách zastáncem stejných principů jako byl on – demokracie, hledačství, pravdivosti apod. Neoceňujeme Peroutkovy pokračovatele nebo napodobitele, ale lidi, kteří za svá slova, za své psaní stejně jako on mohou ručit svých životem, nekážou vodu a nepijí víno. Cena Ferdinanda Peroutky pro nás je jakýmsi pravidelným zastavením, inventurou, kdy si společně řekneme – takové psaní je dobré, toto sledujme, podobné novináře hledejte a svým zájmem je podporujme. Je to pro zdraví demokracie zcela zásadní, dnes možná ještě více než před těmi 25 lety. 

Děkuji, že jste dnes přišli, že jste mne vyslechli a přeji tomu, kdo dnes Cenu Ferdinanda Peroutky obdrží, aby to byl závazek radostný a nikoli k neunesení.