Slavný psychiatr profesor Vladimír Vondráček kdysi prohlásil, že kdyby nebyl lékařem, chtěl by být lékařem. Stejně tak Jan Fingerland, novinář a dlouholetý rozhlasový komentátor – kdyby nebyl novinářem, určitě by pořád ještě chtěl být novinářem. Přestože se na obzoru budoucnosti této profese objevují nějaká mračna, řečeno parafrázovaně se Švejkem. 

Původně to Jan Fingerland neplánoval. Řízením osudu se vyučil sazečem, to bylo těsně před sametovou revolucí. Zažil ještě horkou sazbu, nástroje, s nimiž ho učili pracovat, jsou prý už vystaveny jako historické předměty v Národním technickém muzeu.  

Narodil se v roce 1972 v Karlových Varech, ale vyrostl v Karlíně a považuje se za Karlíňáka. Po roce 1989 vystudoval na Fakultě sociálních věd UK politologii, absolvoval tam doktorandské studium, v rámci čehož přednášel studentům. Moje dcera, kterou tehdy také učil, říkala, že patřil k nejlepším, „protože toho strašně moc věděl, zajímavě to nasvěcoval a byl milej a skromnej“.  

Pak zjistil, že ho politologie, ani vyučování na fakultě neuživí, začal si tedy přivydělávat psaním. Podle svých slov do psaní stále více „upadal“ a nakonec se to stalo návykové, protože člověk se domůže rychlého výsledku, hned vidí úspěch či neúspěch své práce. Když učíte děti nebo studenty, trvá to mnohem déle. 

S novinami si začal ve Večerníku Praha.  Pak odešel studovat do Anglie, do Yorku – města námořníka Robinsona Crusoa  – tam absolvoval magisterské studium politické filozofie, Ještě chvíli přemýšlel, že bude vědcem, ale žurnalistika ho přitahovala víc a víc a víc. Nastoupil do zahraničně politického zpravodajství České televize, což byla dobrá škola, ale pohlcující, jak už to ve zpravodajství bývá. Externě psal delší texty pro Mladou frontu Dnes, Lidové noviny, Respekt a Reflex. Následoval rok studia ve Stockholmu a pak dva roky v Jeruzalémě. Všechno to obnášelo politologii, filozofii a religionistiku. Mluví anglicky, německy, hebrejsky. 

V roce 2008 přišel Jan Fingerland do rozhlasu, kde od té doby na stanici Český rozhlas plus připravuje jeden z nejzásadnějších pořadů Názory a argumenty. On sám se specializuje se na Blízký východ, ale píše i o anglosaském světě, o Skandinávii.  

Je rád, že už více než patnáct let pracuje ve veřejnoprávním médiu, kde pořád ještě není hlavním kritériem maximální počet kliků pod textem či počet reklam. Tlak na to, aby byly zaplacené reklamy, aby byla vysoká čtenost či poslechovost,  hledisko, že přece většina čtenářů či posluchačů vnímá pouze prvních pět vět, se mu příčí. 

Na druhou stranu ví, že entrée je důležité. To on umí ho, umí začít, otevřít, pozvat dál. Jako když někdo dokáže v úvodu krasobruslařské exhibice skočit trojitý odpíchnutý rittberger..  Kdysi zažil přednášku jednoho izraelského spisovatele, který mluvil právě o umění začít. Stejně jako dobrodružný pes vleče na vodítku svoji paní a ona není schopná ho zastavit, obdobně by měl autor vtáhnout do děje svého čtenáře  – a nepustit ho. 

Komentář je obtížný žánr, Jan Fingerland má dva typy psaní. Buď si sedne s plnicím perem nad papír, většinou používá modrý inkoust, to je základ, něco jako chleba s máslem. Plnicí pero je důležité, protože člověka brzdí. Načrtne si kostru. Nebo píše na počítači, všemi devíti, a nechá se vést, jeden odstavec inspiruje druhý… 

V každém případě mu jde ale především o analýzu. Politolog v něm je stále přítomen. A rovněž ona už zmiňovaná skromnost. Posluchači, případně čtenáři podle jeho názoru nepotřebují vědět, co on sám z daného problému vyvozuje, nepovažuje se za tak důležitou osobu, aby jednoznačně deklaroval svůj názor. Ony vůbec takové ukvapené, zjednodušující závěry jsou na pováženou. Tenhle způsob nemá rád. Jak o tom píše Karel Čapek v Knize apokryfů o rozmluvě Piláta s  učeným Náhumem po ukřižování Ježíše. Lotr po pravici, lotr po levici, ale stejně vždycky nejdřív ukřižují toho uprostřed. Důkladná analýza a zasazení do kontextů je nad všechny černobílé soudy.  

V roce 2022 vyšla obsažná a hlavně mimořádná kniha Jana Fingerlanda Hebrejky, s podtitulem Biblické matky, démonky, královny i milenky. V příbězích biblických žen nezaznívají jen jejich osudy, ale také smysl a výklad těchto osudů v dalších historických etapách – a to interpretace  teologické, spisovatelské, malířské, filmové, psychoanalytické.  Extrémně čtivé příběhy žen, které byly ve znevýhodněném postavení, a dokázaly si s ním poradit. 

A ještě něco. V Hebrejkách, stejně jako v komentářích jsou přítomny dva atributy pro autora typické: nadhled a  ironie. Mírné, nenápadné, sympatické, ale jsou tam. Je to prý způsob určité distance, nárazníková zóna mezi autorem a realitou, mezi čtenářem nebo posluchačem a realitou.  

To se tedy Janu Fingerlandovi opravdu daří. Taky se mu daří jazyk, čeština, která v současnosti trpí ohoblováváním, zjednodušováním. U něj tomu tak není. Je velkým ctitelem Karla Čapka a čím víc ho poznává, tím víc si ho váží. Zároveň, což se naučil při studiu politické filozofie třeba od Daniela Kroupy, je potřeba přesného vyjadřování. Slova se mají používat přesně! 

Zasvěcenost, hluboká znalost, střízlivý pohled, přesné vyjadřování, vtip, nadhled, lehká a tedy záchranná ironie. Ferdinandu Peroutkovi by to nepochybně konvenovalo. Blahopřeji k jeho Ceně.

Libuše Koubská