Mezi vyznamenané prestižní Cenou Ferdinanda Peroutky patří od letošního února také redaktor týdeníku Respekt Ondřej Kundra. Teprve osmatřicetiletý, ale na kontě má dlouhou řadu silných témat, včetně investigativních. Týkají se korupce, zneužívání politické moci, poměrů v justici, šíření lží a dezinformací, nepřátelských cizích vlivů. Řeknete si, to musí být určitě ranař. A on tu sedí proti vám, odpovídá na otázky a vy získáváte dojem, že je to úplně jinak.

text: Libuše Koubská

Kdy vaše novinářská dráha vlastně začala?

Po krátké zkušenosti se zpravodajstvím v Mladé frontě Dnes jsem od roku 1999 do roku 2002  docházel do Respektu jako elév a oni mi každý můj text dali vždycky přepsat a pak znovu a pak ještě znovu. Ale já jsem hrozně toužil psát, takže mi to nevadilo.

V té době jste byl ještě ve škole.

Studoval jsem žurnalistiku na Fakultě sociálních věd UK. V rámci semináře, na který byl pozván  Jindřich Šídlo, tehdy redaktor Respektu, jsem napsal delší článek o ruských emigrantech, kteří uprchli po Říjnové revoluci do Československa a v pětačtyřicátém roce byli odvlečeni sovětskými vojenskými jednotkami SMERŠ. Šídlo mi řekl, že bych to mohl poslat do Respektu. Udělal jsem to, pak jsem text xkrát předělával a nakonec vyšel. Tak jsem s nimi začal spolupracovat. Po dvou letech mi nabídl  šéfredaktor Petr Holub stálé místo.

Jste věrný titulu, sedmnáct let v jednom časopise, to je dnes opravdu výjimečné.

Jak řekl Václav Klaus: Jednou Respekt, navždy Respekt.

To že řekl?

Ano, právě zmíněnému novináři Jindřichu Šídlovi, který ovšem tenkrát už pracoval v Mladé frontě. Položil Klausovi nějakou otázku a ten se na něj podíval: „Jednou Respekt, navždy Respekt.“ A odmítl mu odpovědět.

Měl jste nějaké zaměření, představu, čemu byste se chtěl novinářsky věnovat?

Do Respektu jsem šel s tím, že bych chtěl psát o sociálních tématech. Jenže oni zrovna potřebovali posilu v domácí politice, tak jsem do toho spadl. Neměl jsem kontakty, neznal jsem se s žádnými politiky… Zkusil jsem to, postupně jsem se trochu zorientoval. Po dvou a půl letech mi ti čeští politici začali lézt na nervy, což byl, zpětně viděno, spíš můj problém než jejich. Ale zkrátka jsem si na ně vypěstoval alergii, což vedlo k tomu, že jsem psal v jakési křeči. Vrátil jsem se do školy, dodělal si magistra. Pak jsme s mojí ženou odjeli na Erasma do švédského Falunu.

Když jsme se vrátili, ozvali se zase z Respektu. Zprvu jsem odmítal, oni to ještě zkusili s tím, že je to naposled a žádná další nabídka už nebude. Přijal jsem a od té doby tam pracuji; a žádná křeč zatím nepřišla, tak doufám, že už nepřijde.

K politice jste si začal přibírat investigativní témata.

Začalo to rozkrýváním dění v české justici, kdy policie ani justice nebyly ochotné, protože byly politicky zlomené, vyšetřovat případy spojené s politickou mocí. Uveřejnili jsme sérii článků, kde jsme dokazovali, že Vrchní státní zastupitelství v Praze je žábou na prameni, že tam se zastavují politické případy. Myslím si, že se nám tu tehdejší situaci podařilo pojmenovat, odblokovat a přispět ke změně.

Mluvíme o době zhruba před deseti, dvanácti lety?

Ano, roky 2007, 2008.

V dalších letech vám přibyla investigativní práce týkající se ruského vlivu u nás. Ta nakonec v roce 2016 vyústila v knihu Putinovi agenti, v níž zcela konkrétně popisujete, jak k nám pronikají ruští špioni. Sledujete tohle téma dál?

Dnes se nejvíc specializuji na pokusy pojmenovávat, jak se tady cizí velmoci snaží ovlivňovat orientaci České republiky směrem od demokracie. Ale snažím se dělat i jiné věci, jako nyní případ Mynář, nebo-li snahy prezidenta Miloše Zemana a jeho okolí zasahovat do nezávislosti soudů. Pracoval jsem na tom spolu s kolegyní Andreou Procházkovou. Podařilo se nám publikovat veřejné výpovědi soudců, což přispělo ke zpřesnění pravidel Ústavního soudu, jak postupovat v živých případech.

Kompletní znění rozhovoru najdete v aktuálním čísle magazínu Xantypa