Ivana Svobodová

Při čtení reportáží Ivany Svobodové z jejích odvážných cest na válkou týranou Ukrajinu se mi definitivně potvrdilo, co jsem si o této novinářce Respektu myslela už dříve: totiž, že je to Milena Jesenská dnešní doby. V Mileně Jesenské, která přišla do Přítomnosti  v roce 1936, měl šéfredaktor Ferdinand Peroutka poklad. Její reportáže ze Sudet z jara a ze září pro Československo extrémně těžkého roku 1938 dodnes ohromují schopností nevnímat a nepředkládat svět černobíle, naopak prostřednictvím konkrétních detailů předvést hloubku, šíři a hlavně kontext problému. 

Podobný poklad má od roku 2010 týdeník Respekt. Protože Ivana Svobodová trvale prokazuje velký talent pro reportážní žánr. Žánr, který vyžaduje poznat lidi zblízka a v souvislostech. Nejde o pouhou zpravodajskou „story“, nelze ji vytelefonovat, ani poskládat z agenturního zpravodajství nebo z internetu. Je třeba být fyzicky při tom, být v terénu. 

A zároveň při veškerém ctění faktů, s nimiž si nelze hrát nebo je přizpůsobovat aktuální objednávce, je reportáž žurnalistika osobní, subjektivní, jsou to emoce a reflexe autorovy, autorčiny. On, ona se dívají, jsou na těch místech. 

Jedete s Ivanou Svobodovou zatemněným vlakem na trase Lvov – Kyjev – Lvov. Jedete s ní z Dnipra malým autobusem, maršrutkou spolu s ukrajinskými vojáky vracejícími se z dovolené zpátky do bojů na Donbase. Posloucháte Ljudmilu, která míří za svou matkou, jež se ze své rodné vsi nechce odstěhovat do relativního bezpečí západnější Ukrajiny. Setkáte se s Rusy dávno usazenými na Donbase. Jste pohromadě s lidmi ve městech, jejichž jména jsou synonymem válečných hrůz: Kryvyj Rih, Charkov, Černihiv. 

Ivana Svobodová začínala svoji novinářskou dráhu v 90. letech jako asistentka v redakci Mladé fronty Dnes v Brně. Administrativa ji nebavila, ale všimli si tam, že má dobré nápady. Zkusila psát, nejdřív denní zpravodajství. Když vyšla mapa vyloučených lokalit, vydala se jednu takovou navštívit na jižní Moravu, reportovala. Časem  přišla nabídka z pražské Mladé fronty, pak následoval týdeník Týden. V roce 2010 jí zavolali z Respektu. Respekt vždycky považovala za to nejlepší, co u nás existuje. A najednou seděla s Erikem Taberym ve Slavii a domluvili se. Je v té redakci pořád velmi šťastná.

Reportáž je v současné době v řadě českých redakcí poměrně luxus, je třeba se připravit, odjet do terénu, pak všechno zpracovat. Kolik mívá na svou práci času? Třeba předminulý týden, když se vydala za voliči Andreje Babiše, navrhla to v pondělí na redakční poradě, pak vyrazila – od Děčína po Havířov. Dohromady to zabralo čtyři dny. 

Často jezdívá vlakem, vyhovuje jí to, může přemýšlet, vnímat krajinu. 

Protože se hodně zabývá sociálními tématy, pobývá v regionech, kde se žije hůř. Lidé, které tam potkává, mnohdy nebývají moc vlídní. Někdy propuknou nenávistné vášně, hlavně na mítincích Andreje Babiše nebo Tomia Okamury, když na ni dotyčný politik přímo ukáže. Ale umí si s tím poradit. Když jí nadávají, snaží se to zvrátit. Místo, aby se ohradila, co si to dovolujete, projeví zájem, to je zajímavé, co říkáte… a začnou si povídat. Někdy to jde. 

Snaží se k nim přistupovat jako k lidem s odlišným pohledem na svět, kteří mají určitou životní zkušenost, vyrostli v určitém prostředí. Někteří jsou bezradní. Dokonce milí. Ukazují jí, jak mají hezky upravenou zahrádku, chlubí se vnoučaty, líčí jí, jak sousedka měla covid a oni jí přinášeli nákupy… Ale reportérka zároveň ví, že dotyčný napsal na sociální sítě, že by všechny gaye měli pověsit.  

Jeden chlapík na ni nejdřív poslal psy a za chvíli už jí vařil čaj u sebe v kuchyni.  

Občas se tedy dá s lidmi domluvit, ovšem nelze si dělat přehnané iluze.

V každém případě je důležité o stavu společnosti reportovat. Jak už bylo řečeno, reportáž překračuje hranice zpravodajství, má v ní místo subjektivní pohled autora. Spravedlivě subjektivní, myslí si Ivana Svobodová, ale samozřejmě to musí být přece ona, kdo na to kouká. Způsob on řekl, ona řekla, ono řeklo – a ať si laskavý čtenář udělá obrázek sám, neuznává. 

Jedním ze vzorů Ivany Svobodové je právě Milena Jesenská. A v dnešní době především polská škola. Edici nakladatelství Absynt „Prokletí reportéři“ hltá. 

Na otázku, jestli se bála, když jela do války, odpovídá, že ani ne, když sledovala všechny ty lidi kolem sebe, ve vlacích, na ulicích, v domech, říkala si, když oni tady žijí, tak přece ona zvládne tam s nimi chvíli pobýt. Cítila k nim velký obdiv. V krytu, ve vlacích, na Donbase, v Charkově, ne, tam  se nebála. Ale když se poprvé vracela z Ukrajiny, tak ve Lvově, na relativně nejbezpečnějším místě ji přepadla panika po zprávách, že Rusové zaútočí z Běloruska. Říkala si, co tu děláš, máš doma syna a malinkého vnoučka… Ale základně se příliš nebojí. Jako při všech svých reportážních cestách myslí hlavně na to, že je třeba podávat svědectví.  

Gratuluji k Ceně Ferdinanda Peroutky. Jeho redaktorka Milena Jesenská by z vás měla radost.

Libuše Koubská

 

Martin Dorazín 

Zřejmě pod vlivem četby Alexandra Dumase chtěl být jako kluk kardinálem. Ve čtvrté třídě začal vydávat třídní časopis, získal jednoho předplatitele, ale po několika ručně napsaných číslech mu došlo, že je to nevděčná dřina. Po absolvování gymnázia ve Valašském Meziříčí se rozhodl pro společenské vědy, ale studovat je v Jakešově Československu mu připadlo absurdní a z poslechu Svobodné Evropy věděl, že v SSSR se začaly v druhé polovině 80. let dít zajímavé věci. Byl přijat na tehdy prestižní FF Leningradské státní univerzity a svého rozhodnutí nikdy nelitoval i proto, že byl svědkem a někdy i účastníkem obrovských změn, na které se v Československu teprve čekalo. Zkrátka byla to vzácná doba, kdy z Ruska zrovna nepřicházel mráz.

V roce 1990 si koupil zpáteční jízdenku a po návratu začal shodou okolností pracovat v Českém rozhlase, kde s šestiletou přestávkou v České televizi působí dodnes. Nepřehlédnutelný a nepřeslechnutelný Martin Dorazín se na cesty po světě vydává už víc než třicet let. 

V 90. letech byl zvláštním zpravodajem na Slovensku a v bývalé Jugoslávii. Na konci roku 2004 odjel do Varšavy, kde působil téměř pět let. Pak se vrátil na Balkán a také strávil několik měsíců v Libyi. Od května 2013 byl zpravodajem v Rusku. V září 2014 byl v Doněcku na východní Ukrajině spolu s kolegou Vítem Pohankou nakrátko zadržen proruskými separatisty. V srpnu 2019 se vrátil do Polska. Ve druhé polovině ledna 2022 odjel Martin Dorazín z Varšavy na Ukrajinu. Byl tak přímo na místě, když Rusko před rokem zahájilo válku na Ukrajině. Jako válečný zpravodaj zde působil několik měsíců. Z východoukrajinské vesnice Pavlovka tenkrát přivezl německého ovčáka, kterému říká Ray von Donbas. Loni na podzim pak obsadil nově zřízenou pozici stálého zpravodaje Českého rozhlasu na Ukrajině.

Většinová populace se dnes příliš nezajímá o kvalitní domácí zpravodajství, a ještě méně je těch, kteří se starají o dění ve světě. Mnozí si raději přečtou bulvární články ze života celebrit, než ty o evropské politice či událostech v zámoří. A média jako by těmto trendům vycházela vstříc. Prostor a čas věnovaný událostem ze světa ubývá ve všech domácích médiích. Zdá se, že zahraniční zpravodajství je ohrožená disciplína, která klade vysoké nároky jak na novináře, kteří ji vykonávají, tak na mediální instituce, které je za to platí. Situace se na chvilku mění jen ve chvílích tragických událostí jako je počátek války na Ukrajině či nejnověji zemětřesení v Turecku. Škoda. 

Příkladů vynikajících zahraničních redaktorek, redaktorů a zpravodajů rozhodně u nás není málo – ostatně Cena Ferdinanda Peroutky v jejich rukou skončila v uplynulých letech hned několikrát. A špičková práce Martina Dorazína je toho nejlepším důkazem.

Původní zahraniční zpravodajství je důležité pro zprostředkování života a dění v dané zemi či regionu. Nepřejaté zpravodajství ze zahraničních agentur či médií může být domácímu publiku srozumitelnější a pochopitelnější. Pozice stálého zahraničního zpravodaje je dnes v podstatě výsadou už jen veřejnoprávních médií – České televize a Českého rozhlasu, které jediné si mohou dovolit investovat nemalé peníze do těchto postů. 

Práce zahraničního zpravodaje je mimořádně náročná. Je dynamická, adrenalinová, vyžaduje odolnost nejen psychickou, ale také fyzickou. Učí ale také vytrvalosti, vyrovnanosti a pokoře. Martin Dorazín by jistě mohl vyprávět o tom, že on i jeho kolegové fungují pod permanentním tlakem. Musejí být neustále na telefonu a být připravení okamžitě vyrazit na místo dění, ať je kdekoli. Z pohledu technické vybavenosti nestačí jen reportáž nahrát, ale také sestříhat, připojit komentář a dovedně zvládnout její stavbu. 

Za nesmírně důležité považuje Dorazín naučit se žít v zemi a se zemí, ve které dlouhodobě působí. Nemá na mysli jen zvládnutí jazyka, znalost historie a kultury, ale hlavně to, aby si zpravodaj uměl najít místní kamarády a neuzavřel se v ghettu zahraničních reportérů nebo krajanů. Od dobrých místních známých se zahraniční novinář nejlíp dozví, čím společnost opravdu žije a s čím zápasí. A měl by se ji naučit přijímat takovou, jaká je.

Martin Dorazín přistupuje ke své práci naprosto zodpovědně, s vysokou mírou profesionality a zřejmou snahou o maximální objektivitu. Jak si ji v náročných podmínkách zachovat? „Je to neustálý boj. Časem jsem si vyvodil pravidlo, podle kterého by se zahraniční novinář neměl za žádnou cenu nechat zatáhnout do politických konfliktů, protože tam už to ztrátou objektivity objektivně hrozí. Mám na mysli spory mezi demokratickými a svobodně zvolenými stranami. Pro diktatury nebo autokracie už to neplatí, a už vůbec ne v případě válek podobných té ukrajinské. Novinář nesmí při snaze o maximální objektivitu ztratit ze zřetele rozdíl mezi dobrem a zlem. To pak není objektivita, ale relativizace.“

Většina z nás si nedovede představit dlouhodobé fungování pod neustálým tlakem a často i v ohrožení života. Laureát Peroutkovy ceny pracoval již v mnoha válkách – počínaje Podněstřím, přes Jugoslávii, Blízký východ, Libyi až po Náhorní Karabach a Ukrajinu. „Na tlak v takových mezních situacích už jsem svým způsobem zvyklý a nijak mimořádně mi to nevadí,“ říká Martin Dorazín. „Tahle práce má docela hluboký smysl, a to nebezpečí za to stojí. V kritických situacích se rychle otevírají lidské charaktery, a pak jsou z toho velká, opravdová přátelství na celý život – s kolegy i místními lidmi. To je pro mě velká hodnota a funguje to.“

Martin Dorazín nám posluchačům již dlouhá léta poskytuje jedinečné zpravodajství nejen z krizových oblastí. Rozšiřuje naše obzory i poznání a podněcuje naši představivost naprosto plastickým obrazem událostí. Živým popisem dokáže posluchače mistrně a dokonale vtáhnout na místo dění. Odkrývá a rozkrývá nám svět, který se může zdát vzdálený a kterému nerozumíme. Vydává se za nás do míst, kterých se děsíme. Spolu s ním projíždíme napadenou zemí a prožíváme osudy a životy místních lidí. To vše dokáže jen empatický a mimořádně schopný novinář. Věřme tedy, že budeme z éteru ještě dlouho slýchat: Martin Dorazín, Český rozhlas.

Terezie Kaslová