Jan Bednář

Jan Bednář je syn významné disidentky Otky Bednářové. Otka byla svědomitá písařka samizdatu, účastnice šíření Petlice, v souvislosti s touto činností byla vězněna. Její dva synové byli vedeni k zájmu o politické dění.

V 70. letech Jan studoval na Vysoké škole ekonomické v Praze, z níž byl vyloučen po podpisu Charty. Odešel do Británie a studoval na Univerzitě v Oxfordu.

Pracoval v československé redakci BBC v Londýně (1985-1992), kdy také příležitostně spolupracoval s Hlasem Ameriky. Po návratu z exilu do vlasti pracoval v různých českých denících. Krátce byl také zaměstnán na Pražském hradě.

Po přestěhování Radia Svobodná Evropa v roce 1994 píše rozhlasové komentáře k zahraničně politickým i domácím událostem.
Když vznikla stanice Český rozhlas 6, jemuž oddaní posluchači říkají Šestka, si našel uplatnění na místě jednom z nejnáročnějších, jako vedoucí redaktor zahraničně politické rubriky publicistického pořadu Názory a argumenty. Editorsky i autorsky se podílí na každodenní přípravě a realizaci tohoto pořadu. Jsou to právě komentáře, které Šestka přináší na počátku každodenního programu, které posluchače nejen informují o událostech, ale i formují jejich schopnost uvažovat a kriticky hodnotit současné dění.

Jan Bednář si umí vybírat nejen zvlášť významné události běžného dne, ale i vybírat spolupracující komentátory, o nichž ví, že téma poctivě zpracují a obohatí myšlenkovým přínosem. Souhra mezi tvůrcem zmíněného pořadu a jednotlivými autory komentářů je přirozená, nenásilná a je souvislým proudem vlastně jednotlivostí propojovaných myšlenkami šéfredaktora Bednáře.

Jan Bednář patří k našim čelným tvořivým novinářům, kteří nejenom oslovují tu naši část veřejnosti, která touží po myšlenkách a rozumovém zpracování světa a života v něm, ale Bednář svou tvůrčí prací oslovuje také své kolegy, novináře, rozhlasové a televizní moderátory a všechny další tvořivé duchy světa médií. Jan Bednář si proto zaslouží cenu Ferdinanda Peroutky.

Marie Vaculíková

Jaroslav Spurný

Dnes mám tu čest – a říkám to s velmi upřímnou radostí – pronést laudatio na Jaroslava Spurného. Cena v jeho rukách nemůže být na lepší adrese. Jeho články v týdeníku Respekt, stejně jako jeho vystoupení v rozhlase a v televizi míří na tu nejpalčivější, ba nejbolestivější problematiku v naší zemi. Ale nejdřív bych rád o Jaroslavu Spurném uvedl pár životopisných dat.

Narodil se v roce 1955 na jižní Moravě. V Kyjově. Za to, že vůbec začal pracovat jako novinář, vděčí několika okolnostem. Jeho rodiče koupili televizi až když mu bylo deset let. A tak si v dětství nejdřív zvykl a posléze natrvalo po večerech číst. Toto jeho významné přátelství s psanými slovy přežila až do dospělosti. A za druhé – s nástupem totalitní normalizace počátkem sedmdesátých let začal studovat průmyslovou školu, kde se stal ředitelem ukázkově zapšklý arogantní stalinista. Jak mi Jaroslav Spurný řekl: tváří v tvář takovému pojetí světa se nedalo jinak, než se postavit na druhou stranu. Břeclavskou průmyslovku opustil doslova chvíli před maturitou. A vedení školy sdělil písemně, že tak činí na protest proti tamnímu porušování lidských práv. Pak přišly roky undergroundu a samizdatu, podpis Charty 77. Od poloviny osmdesátých let Jaroslav Spurný spolupracoval na vydávání legendární Revolver revue. A později se u něj doma tiskla i část nákladu samizdatových Lidovek a Sportu.

V roce 1989 spoluzakládal Nezávislé tiskové středisko. Počátkem roku 1990 pak Respekt, zřejmě nejprůbojnější demokratický týdeník v naší zemi.

Investigaci se zpočátku učil na odhalování struktur StB a machinacích komunistického i postkomunistického obchodu se zbraněmi. V roce 1994 napsal jeden z prvních tuzemských investigativních článků o tunelování tuzemských bank. Tento styl práce už mu zůstal.
Jaroslav Spurný je přesvědčen a také to jasně říká, že ekonomické plody devadesátých let jsou jedním z klíčů k pochopení současné korupční či klientelistické situace Česka.

Vývoj jeho novinářské práce se dá popsat vlastně velmi pregnantně: První fáze: Popis přechodu komunistických ekonomických struktur do kapitalismu se vším co ty ekonomické struktury uměly – tedy podrazy, podvůdky, podlézání, korupce. Druhá fáze: Odhalování bankovních tunelů a vysávání privatizovaných firem. Třetí fáze: (začínající v době opoziční smlouvy) Neprůhledné a klientelistické zadávání veřejných zakázek a stejně neprůhledná privatizace velkých státních podniků na přelomu tisíciletí. Čtvrtá fáze: Klientelistické propojení vysoké politiky a velkého byznysu, vyplývající z toho předcházejícího.

Jak říká Jaroslav Spurný – jmenované klientelistické propojení je tu už dlouho. Ale jeho dopad vidíme především v posledních pěti až šesti letech. To je také hlavní téma, kterým se v poslední době v Respektu zabývá. Je to nesmírně odpovědná, obtížná, společensky velmi významná ale i výbušná a odvážná práce. Jaroslav Spurný s hlubokou poctivostí a osobní nebojácností rozmotává korupční vazby, odhaluje punkevní veletoky špinavých peněz. Ale nejen to. On také hledá jak se systému korupce a defraudace dostat na kobylku, a jak se tomu společnost může a má bránit. Jde mu tedy i o schopnosti exekutivy, policie, státních zástupců a soudců jak spravedlivě korupci a defraudaci postihnout. Bohužel klientelismus mocných prorostl i do těchto institucí, jak to Jaroslav Spurný v řadě svých článků v Respektu ponejvíce z posledních dvou let odhalil.

Takové úsilí si právem zaslouží úctu. Tu mu nyní projevuje Sdružení F.P. žádostí, aby dnes přijal cenu Ferdinanda Peroutky i s přáním, aby nic neotupilo jeho pronikavé společenské myšlení a znamenité novinářské pero.

Jan Petránek

Radka Kvačková

Další letošní laureátka ceny Ferdinanda Peroutky má způsobem svého psaní blíž ke každodenností inspirovanému novinářskému stylu Karla Čapka než ke komentátorské analytičnosti Peroutkově. Ale – stejně jako u Karla Čapka – i v jejím případě neznamená, že témata všedního dne jsou úniková nebo titěrná. Naopak. Na běžných věcech a konkrétních příbězích dokáže Radka Kvačková předložit čtenářům i záležitosti velmi závažné. To všechno formulované pohotově, vtipně, neotřepaně a přitom srozumitelně.

Pracuje v novinách už pětačtyřicet let. Po maturitě chtěla novinařinu studovat na vysoké škole, ale tehdejší kádrováci na to měli jiný názor; rodinný původ a nulové nadšení pro režim nesplňovaly jejich požadavky. Nakonec se dostala na FAMU, obor dokumentární film. Dokumenty pak sice netočila, ale naučila se tam argumentovat, obhajovat svůj názor a také metodě rychlého střihu, což všechno se jí v novinářské profesi ohromně hodilo. Od druhé poloviny šedesátých let působila v deníku Svobodné slovo, s nímž spolupracovala už v době studií. Začalo to tak, že si redakce vyžádala recenze televizních pořadů. I pro bytostně rychlou Radku Kvačkovou to byl tenkrát fofr: shlédnout příslušné večerní vysílání, napsat text a dodat ho nejpozději hodinu před půlnocí do redakce, aby si čtenáři u ranní kávy už mohli konfrontovat své dojmy s jejím hodnocením. Skoro jako pověstný Jindřich Vodák s recenzemi divadelních premiér za první republiky. Byl to tvrdý výcvik, i když Radka Kvačková to dnes zlehčuje tím, že psala i takové věci jako: „Choreografie se podařila, nikdo neupadl.“

V roce 1968 zažila nejkrásnější etapu svého novinářského života. Psala politické sloupky a reportáže. S velkým nasazením, nadšením. Když pečlivě, tj. záměrně doslova, zaznamenala, co řekl v srpnu 1969 právě instalovaný a poté dvacet let panující neblahý ředitel Československé televize Jan Zelenka a Svobodná Evropa její reportáž s potěšením ještě téhož dne odvysílala – bylo zle.

Nicméně deník Svobodné slovo si i v éře normalizace, zejména v pozdějších letech dokázal vytvořit určitou, byť minimální autonomii na režimu. Radka Kvačková odešla v sedmdesátých letech na mateřskou dovolenou a když se do listu po několika rocích vrátila, dostala na starost pražskou tématiku a školství. Vzpomínám si, že jsem její tehdejší pravidelné sloupky, zejména ty o životě v Praze, četla s potěšením. Byly věcné, často kritické a hlavně vybočovaly z běžné produkce tím, jak dobře byly napsané.
Koncem osmdesátých let, kdy už se komunistický režim lámal, dařilo se občas uveřejnit něco předtím neproveditelného. Do této kategorie patřila také reportáž Radky Kvačkové z frankfurtského knižního veletrhu, kde psala o úspěchu knih Václava Havla a české disidentské literatury vůbec.

V roce 1990 nastoupila do obnovených Lidových novin, v nichž pracuje dosud. Zůstala věrná tématice školství. V posledních čtrnácti letech vede přílohu Akademie. Koncem devadesátých let pracovala určitou dobu v komentátorském oddělení Lidovek. Ale mít každý den na všechno takzvaně jasný názor považuje za nadlidský úkol. Protože, jak napsala v jednom ze svých fejetonů, „i po letitých zkušenostech zjišťuji, že dobrat se kategorického postoje bývá těžké. Přitom, koho potkám, ten stanovisko má. Ví, kdo za co může, co je potřeba dělat, co se stalo a stát nemělo, anebo nestalo a stát mělo.“

Novinářské krédo Radky Kvačkové zní velmi sympaticky: Nevidět věci černobíle.

I když jsou dnešní noviny podle jejích slov mnohdy prvoplánové, nepřesné, primitivní a manipulativní, přesto touží si je denně číst, přesto do nich píše. Se zřetelnou snahou nepodlehnout apriorním soudům, přemýšlet v souvislostech a dívat se na problém z více stran.

Gratuluji k udělení Ceny Ferdinanda Peroutky.

Libuše Koubská