Dámy a pánové, vážení hosté,

jako každoročně i tuto neděli si připomeneme narozeniny (letos už 116-té) Ferdinanda Peroutky. Muže neobyčejné lidské odvahy, velké společenské prozíravosti a předvídavosti, člověka, který své názory a hodnocení stavu světa dokázal mistrně formulovat v novinách a knihách, i u rozhlasového mikrofonu. Vše v boji za svobodu lidskou a názorovou ve světové dimenzi. Nenechal se rozdrtit silami historie, hnědými ani rudými, i když mu osobní osud dal tak mizivé šance přežít. Mistr žurnalistického pera nám už chybí 33 let. Myslím na to, jaké zadostiučinění by Ferdinand Peroutka cítil, kdyby spolu s námi mohl konstatovat, kolik znamenitých osobností z dalších generací šlo a jde dál jeho cestou, cestou nesmiřitelného odporu a vzdoru vůči diktátorským tendencím a režimům.

Svět – a s ním i jeho česká současnost – má daleko k dokonalosti. Ale odkud má začít náprava? Od myšlenek, od promyšlených stanovisek, jež dokáží oslovit veřejnost. Proto je nutné mířit ostrým perem proti všem současným mnohočetným chameleonovitým pseudodemokratům.

Jde tedy o boj za svobodu lidskou. A ten vždy začíná u boje za svobodu myšlení a názorů. A jde o boj, který je nekonečný. Pře-devším tento axiom máme na mysli při každoročním udělování novinářské Ceny FP.

Dnes mám tu čest oslovit s žádostí a prosbou, aby přijali Peroutkovu cenu tři muže. Tři nesporné mistry novinářského i spisovatelského pera, osobnosti, jejichž životní dílo se stalo významnou součástí české kultury, a také s nemalým mezinárodním přesahem. Každý z těchto pánů už má nadmíru životních zkušeností a prožitků. Každý z nich už také v právě uplynulém desetiletí oslavoval 30. výročí svých 50-tých narozenin. Jsou to – od nejdřívěji narozeného až k tomu nejmladšímu – pánové Zdenek Slouka, Vítězslav Houška a Ludvík Vaculík.

Čas nedokázal z maratonského běhu jejich života nic ubrat na pronikavosti jejich pohledu na lidskou společnost. Spíše dobře ozřejmil křivolaké cesty, kdy vývoj smýkal s celými národy a s nimi osobně. Počítal-li jsem dobře – tito novináři a spisovatelé, disidenti vnější i vnitřní, nadčasoví myslitelé, architekti promyšlených vizí odporu vůči diktaturám a úporní duševní dělníci vizí lepší společnosti, prošli redakcemi více než dvaceti listů a časopisů, (v době, kdy ještě mohli pracovat v redakcích). A napsali na 40 knih, z nichž mnohé mohly vyjít nejdřív jen v samizdatech či v cizině – a v posledních 20 letech už tak říkajíc normálně.

Životní cesty a osudy pánů Slouky, Houšky a Vaculíka jsou a mohou být zároveň výstižným obrazem, jak se vykloubilo z rozumu skoro celé XX. století. A s jakou osobní statečností se s tím tito pánové Zdenek, Vítězslav a Ludvík dokázali porvat. Také, což je fascinující, jak úporně, s jak nezlomným odhodláním nacházeli a našli způsoby, aby nad sebou nedovolili nadvládu jakékoliv cenzury, kterou doba tak pilně uvalovala na celý prostor společnosti.

Zdenek Slouka prožil celá emigrační desetiletí jaká jen zeměkoule mohla poskytnout. Musel úporně a někdy na pokraji fyzických i duševních sil hledat a nacházet svou existenci v Evropě, v Americe, i u australských protinožců. Dokázal si přitom nejen uhájit vlastní lidskou důstojnost. Byl přitom zároveň schopen vždy myslet na dalekou vlast. Ne ze sentimentu. Ale doslova stylem Komenského. S nadhledem myšlenek o osudech své země.

Když jednu z jeho knih Jdi po skryté stopě do češtiny přeložil Rudolf Pellar (autor na vlastní překlad nemohl mít čas pro už další tvorbu) zatelefonoval mi tento znamenitý překladatel jednou večer, neboť mi musel přečíst jednu skvělou pasáž z této díla. A řekl k tomu: není prakticky v každé Sloukově větě a myšlence sama esence svědomí a naděje, že „we shall overcome“ – že jednou budem dál?! Jak neocenit sílu charakteru a talentu takového autora? Díky, pane Slouko.

Na Vítězslavu Houškovi si osud, diktovaný reálným (ale vlastně nereálným) socialismem zase vylámal zuby jinak. Tento autor řadou knížek typu Masaryk! Ne Lenin – si nedal vyrazit novinářské pero z ruky tím, že mluvit veřejně pravdu o politické současnosti bylo tabu. Ale nad celým životem lidí přece politika vládnout nemůže. Vítězslav Houška proto na celé roky zaměřil svou pozornost na rozmanité oblasti sportu. A kolik lidí potěšil knížkami o šachách, které cenzura nechápala a snad ani nečetla, neboť některé myšlenky by musela shledat jako trestuhodně velezrádné. Podobně to bylo, když třeba napsal knihu o Železné Spartě. Neříkal snad už Bertold Brecht, že chce-li uzurpátor navléci svěrací kazajku svobodomyslnosti, pak se kacířské myšlenky projeví hned za prostorem, kam už cenzura pro své klapky na očích nevidí. Vítězslav Houška tento brechtovský postřeh bohatě zúročil. A dělal to s obrovskou pílí, jak vidno z tolika prací, jejichž je autorem. Díky, pane Houško.

Zbývá mi hluboce se nadechnout, abych se mohl s patřičnou úctou neméně hluboce poklonit Ludvíkovi Vaculíkovi. Udělat to obstojně – k tomu by mi bylo málo i 20.000 slov. Čímž bych desetinásobně překročil normu provokativního signálu cizím armádám. Ludvík Vaculík je člověk nezlomného charakteru. Autor, jehož texty úvah, esejů, fejetonů i celých knih zasahují čtenáře neobyčejným prolnutím invence s přímočarostí myšlení. U národních písní lidé autora neznají. Ale mnohý ví, kdo je autorem moudrých slov – na příklad o přátelích, kteří chtějí být v létě u okénka a v zimě u kamínek. Třeba já pro sebe jsem si vždy bral věcně k srdci Vaculíkovské ponaučení – že každý by měl vědět, jak velkou facku kdy od osudu unese.

Miroslav Zikmund mi kdysi řekl, že Ludvík Vaculík v těch nejchmurnějších dobách zosobňoval pro celé Československo – s neuhasitelnou jiskrou svého moravského humoru – svědomí celého národa. Smím-li si dovolit osobní povzdech: nikdy už jsem zpátky nedostal Český snář a Morčata, které mi estébáci vzali z mé knihovny. Ale třeba ještě dodnes nad nimi přemítají a způsobí to i jen malé jejich polidštění. Kéž by.

Velký autor Ludvík Vaculík – ať se ve společnosti děje cokoliv – je zásadně nevykolejitelný z pozice kritika všemožných nepravostí. A má k tomu nádherný nástroj a zbraň. Jeho čeština je věčně moderní, neboť ji v takové podobě trvale generuje jeho stále svěží myšlení. Pan Vaculík se prostě neumí dívat na svět kolem sebe jinak než kriticky pronikavě a je to dar, který bohatě rozdává vším, co píše a říká. Díky, pane Vaculíku.

Vážení přítomní, dámy a pánové, zbývá mi upřímně poděkovat za Vaši účast při dnešním udílení novinářské Ceny Ferdinanda Peroutky. A dovolte mi, abych jménem Sdružení Ferdinanda Peroutky pánům Zdeňkovi Sloukovi, Vítězslavu Houškovi a Ludvíkovi Vaculíkovi ze srdce blahopřál k udílené ceně za celé Sdružení i za sebe osobně. A zároveň mi dovolte vyslovit přání, abychom se všichni mohli ještě dlouho těšit na to, co budou dále psát. Díky za Vaši velkou dosavadní celoživotní práci a přeji Vám mnoho tvůrčích úspěchů i v dalších letech.

Jan Petránek