Aktuality

Laudatia 2015

Marek Wollner

Ferdinand Peroutka v roce 1946 napsal: „Novinářství, jako většina institucí, může se pohybovat v širokém rozkyvu: od nejlepšího k nejhoršímu. Nemáme už iluzí o tisku, jimiž se vyznačovali staří demokraté, z plna srdce věřící, že tisk, tento nejmohutnější nástroj pravdy, může za všech okolností sloužit jen pravdě, že jest jakési mystické a nezničitelné pouto mezi novinami a pravdou. Věřit tomu dosud by odporovalo mnohokrát učiněné zkušenosti, že sázecí stroje a rotačky pokorně poslouchají toho, kdo se jich zmocní: ušlechtilého člověka stejně jako bídáka, mudrce i hlupce. Každé hnutí, i nejmizernější, se naučilo užívat tisku. Dokonce snad některá nejmizernější hnutí na něm hrála nejvirtuózněji, poněvadž se neostýchala využít všech možností, poněvadž člověk, když se vůbec nestydí, vždy může moderními prostředky velký počet jiných lidí svést na scestí.“ Dávný výrok jako by dnes platil víc než kdy jindy za posledních 25 let.

Jsme svědky proměny žurnalistiky jak pod tlakem internetu a nedostatku financí, tak i kvůli masívní proměně vlastnických poměrů na české mediální scéně. Mění se podoba aktuálního zpravodajství a některá média dávají přednost tzv. infotainmentu – což znamená, že závažná témata bývají minimalizována a důraz bývá kladen na „zábavnost“. Investigativní žurnalistika v pravém smyslu se vytrácí. Mnozí soukromí vydavatelé o ni mají zájem jen ve chvíli, kdy může posloužit jejich zájmům – ať již politickým nebo obchodním.

V takovém prostředí se však zároveň ukazují skutečné kvality. V časech neustálých změn a snah o nacházení nových cest může působit uklidňujícím dojmem, že některé věci se nemění. Není jich mnoho. Ale na jednu se můžeme spolehnout. Každé pondělí od 21.35 si lze již léta můžeme naladit čtyřicetiminutovou porci skutečné a kvalitní investigativní žurnalistiky. Pořád Reportéři ČT je u nás ojedinělou stálicí. Dává prostor tématům, na která jinde není čas, ale ani odvaha.

Osobností, která je s tímto pořadem neodmyslitelně spjata, je Marek Wollner. Dramaturg i moderátor a zároveň šéfredaktor reportážní publicistiky v České televizi.

S novinařinou začínal už ve svobodných poměrech. Po vystudování Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy působil v Lidových novinách, Respektu a Týdnu. Do televize přišel v roce 1999. Když v roce 2004 vznikl pořad Reportéři ČT, stal se tím, kdo mu vtiskl jeho investigativní podobu.

To, jak Marek Wollner chápe žurnalistiku, je možná nejlepším klíčem k pochopení významu a kvalitě tohoto pořadu. Sám pro sebe si vypěstoval několik jednoduchých pravidel, kterých se snaží držet a která se mu mnohokrát osvědčila. Patří k nim zásada, že novinář má povinnost hledat a odkrývat, co se skrývá za každou odpovědí a ukázat její pozadí, případnou lež či zlo demaskovat.

Když z úst politiků často slýcháme „padni komu padni“, jedná se o pouhé klišé, které ve výsledku k ničemu nevede. Pokud se tímto heslem ale řídí novinář, je to podle Wollnera především připomínkou „že v novinařině nelze programově stranit ani žádné politické partaji ani žádné osobě“. Stranit lze hodnotám: „demokracii, občanskému principu, férové politické a hospodářské soutěži“. A právě na jevy, které tyto základní stavební kameny podkopávají, se Marek Wollner a jeho Reportéři ČT snaží upozorňovat.

Osočování médií veřejné služby neustává. Útoky probíhají dnes a denně pod jakoukoli záminkou, ať již jde o reakce ukřivděných politiků, stížnosti diváků nebo v současnosti probíhající ataky proruské propagandy na desítkách webů.

Společným jmenovatelem většiny stížností bývá věta typu: „Česká televize není objektivní.“ Sám Marek Wollner k tomu říká: „Možná to zní banálně, ale jako novinář veřejnoprávního média bývám často vystaven požadavku (skoro bych řekl až teroru) vyváženosti, která se někdy chápe doslova, povrchně či formalisticky. To může vést až k parodii na skutečnou žurnalistiku: ono známé ‚deset minut židi, deset minut Hitler‘.“

Nešvar absurdní politické vyváženosti naštěstí nemá v Reportérech ČT dveře otevřené. Je to pořad, který si dokázal vybojovat silné postavení a nebojí se pojmenovávat věci pravým jménem. Fakta vždy hovoří sama za sebe. A pokud je má novinář shromážděná tak kvalitně, jak se to daří Marku Wollnerovi a jeho týmu, není třeba vyvažovat velké ani malé zlo, pod záminkou tzv. objektivity.

Dobrý investigativní novinář musí mít analytické myšlení a musí být schopný vidět problém ze všech stran. Nesmí se bát politiků a státních úředníků. Marek Wollner dokáže být k tomu všemu ještě urputný. A když je třeba, je ochoten se za pravdu i poprat.


Luboš Dobrovský

Když jsem vloni poslal dva své studenty, aby udělali rozhovor s Lubošem Dobrovským o jeho profesním životě, věděl jsem, že se nebudou nudit. V životě Luboše Dobrovského se totiž odráží typické osudy českého novináře a intelektuála v druhé polovině dvacátého století. Jak sám říká, už fakt, že se narodil židovskému otci, jej předurčil k tomu, aby celý život překonával překážky. A nebylo jich málo.

Noviny nebyly původně jeho profesním cílem, tím se (také pod vlivem četby Eisnerovy knihy Chrám i tvrz) stala jazykověda. A tak po studijích na Filosofické fakultě UK působil zprvu jako vědec. Celoživotně si pak z tohoto období nese  překladatelství, především z ruštiny a polštiny. Do cesty jeho původnímu životnímu plánu ale přišel, jako později ještě mnohokrát, Jiří Dienstbier, který jej vybídl nejen ke vstupu do komunistické strany, ale také přivedl do rozhlasu a to rovnou na místo tehdy v rozhlase patrně jedno z nejzajímavějších, do týmu kolem Milana Weinera – v redakci se potkává s Věrou Šťovíčkovou, Bedřichem Utitzem, Karlem Jezdinským, Janem Petránkem, Karlem Kynclem a dalšími reportérskými hvězdami šedesátých let. Po období, kdy čeští čtenáři a posluchači neměli jiný zdroj zpráv o světě než bylo zpravodajství TASSu, přichází doba, kdy právě Milan Weiner vymůže informace od Reuters nebo AFP, doba, kdy naši zpravodajové jsou ve Vietnamu, na Balkáně, v Paříži nebo, jako právě Luboš Dobrovský, v Polsku. Jejich komentáře nepodléhají cenzuře, jen jejich vlastnímu úsudku. Jak sám Dobrovský říká: „V redakci vládla jakási zvláštní svoboda, jistota, že co napíšete, samozřejmě s určitou opatrností a autocenzurou, se odvysílá.“

Desetileté rozhlasové angažmá Luboše Dobrovského, stejně jako politické uvolňování těch let, ovšem spěly rychle ke svému vrcholu. V roce 1967 přišla nabídka na místo zpravodaje v Bonnu, jak se ale záhy ukázalo, rozhlasoví posluchači neměli být jediné publikum, kterému by dodával své zprávy. Luboš Dobrovský oslovený agentem StB v kavárně Demínka zaplatí tedy raději za svou kávu a odchází, těch pět korun položených na stůl pak znamená logický škraloup v dalším postupu. Trest je ovšem poněkud paradoxní. Protože odmítl odjet do Bonnu za podmínek, které to s sebou neslo, byl vyslán do Moskvy. Už zde se ukázal hlavní přístup, který Luboš Dobrovský uplatňuje i ve své žurnalistické práci. Více než ideologie, více než osobní cíle a více než vzletnost myšlenek, jsou mu fakta, realita a vlastní úsudek. Pražské jaro roku 1968 tak prožívá na území nepřítele. A dochází zde k vlastnímu náhledu – celé to dění v Československu by neměla být jen reforma strany, je to de facto její oslabení, ale měla by to být především reforma společnosti, tu ovšem ani reformní komunisté mnohdy nechtějí. Člověk s takovým pohledem na věc nemohl po srpnu 1968 dlouho zůstat v zemi Sovětů. Na podzim toho roku jej dokonce dvakrát jako speciální případ projednává politbyro KSSS a nakonec je z Moskvy vykázán.

Za nedlouho opouští také Vinohradskou 12 a míří za dalšími překážkami, které mu budou dějiny klást do cesty. První štací se mu stávají Listy, kde spolupracuje s Milanem Jungmannem, Petrem Pithartem či Karlem Kosíkem a řadou dalších velkých jmen nejen tehdejší české a československé kultury a politiky. Na počátku roku 1969 Luboš Dobrovský do Listů napsal tato analyticky přesná, ve své době ovšem bolestná slova: „Stejně jako studenti v Polsku či ve Francii i my jsme ve spravedlivé snaze posunout hranici snesitelného překročili hranici možného, kterou v našem případě byla vzájemnost zájmu našeho a zájmu velmoci, s níž nás spojuje dnes již více než dvacetileté pouto. Podcenili jsme při tom setrvačnost ideologických argumentů, které jsou mnohdy silnější než sama skutečnost. Zdůrazňovali jsme – z izolovaného hlediska našeho zájmu jistě právem – principy etické. Naše oprávněná touha po politické rovnosti zdůraznila potřebu státně-politické suverenity; vnesli jsme tak do politiky kritéria, kterou jsou jí, bohužel, cizí.“

V rozhovoru s oněmi mými studenty Luboš Dobrovský také barvitě líčí, jak jej Milan Jungmann obešel coby editora první stránky Listů a bez jeho vědomí zde dal otisknout Kunderovu stať Český úděl. Věděl, že Dobrovský by s jejím obsahem jen stěží souhlasil, a chtěl tak zabránit redakčnímu sporu. Marně, Václav Havel viděl věci podobně jako Dobrovský a spor s Kunderou byl na světě. Luboš Dobrovský pak přes redakci Plamene, který je také záhy zastaven, zamíří do Památníku písemnictví, ale to už ne jako novinář či lektor, ale jako skladník. Po několika letech následuje práce v podniku nápaditě nazvaném Úklid a nakonec kotelna v Motolské nemocnici. Se svým kádrovým profilem vylepšeným jedním z prvních podpisů pod Chatou77 nemohl na lepší vyhlídky rozhodně ani pomýšlet. 

Jak už to u lidí podobně v té době postižených bývá, po své práci, po večerech se věnuje také Luboš Dobrovský jiným činnostem, aby jak sám říká „nezblbnul“. Překládá poezii, literární kritiky i politické stati pro samizdatové časopisy, spolupracuje s básníkem a překladatelem Miroslavem Červenkou, s Janem Lopatkou redigují Kritický sborník, s Rudolfem Zemanem a Jiřím Dienstbierem vydávají samizdatový časopis Čtverec. Přednáší na bytových seminářích.

A znovu se dějiny proměňují a s nimi také život Luboše Dobrovského. Při oslavě svých čtyřicátin, v hluboké normalizaci, zažertoval s Jiřím Dienstbierem, že by tento jeho dávný přítel měl být po pádu komunismu ministrem zahraničí. „Pak ale ty,“ odpoví mu Dienstbier jasnozřivě, „budeš ministr obrany.“ V roce 1989 se žert mění v realitu. Luboš Dobrovský, v té době už jeden ze zakladatelů Občanského fóra, odchází nejprve do Černínského paláce a to rovnou z kotelny. Emblémy jeho činnosti v té době jsou především příprava odchodu vojsk Varšavské smlouvy z našeho území a rozpuštění tohoto paktu. Když se pak ze dne na den Luboš Dobrovský stává skutečně československým ministrem obrany, jeví se to mnohým lidem jako paradox – poprvé po letech nemá ministr epolety. Jen málokdo tehdy ví, že Luboš Dobrovský začínal své vzdělávání na vojenském gymnáziu v Moravské Třebové ovlivněn velkým příkladem svého nevlastního otce – důstojníka z druhé světové války. Následuje post kancléře na pražském Hradě a následně návrat do Moskvy, tentokrát v pozici velvyslance.

Přátelé o něm říkají, že je někdy poněkud prchlivé povahy. Sám to ostatně také těm mým studentům přiznal. Znovu je tu ten leitmotiv – vlastní názor stojí nad prospěchem, nad posty a nad funkcemi. A tak na konci politické dráhy Luboše Dobrovského je také konflikt, tentokrát s tehdejším ministrem zahraničí. Opouští Moskvu a vrací se do svého bytu v Praze na Petřinách a od té doby, jak sám říká, píše, jen když se namíchne. My, kteří s chutí čteme texty Luboše Dobrovského, jsme rádi, že má dost podnětů k namíchnutí, i když bychom věcně vzato žádnou velkou radost z toho mít neměli.

Vloni 17. listopadu při předávání Cen Paměti národa takto zdravě namíchnutý Luboš Dobrovský napsal a veřejně také řekl: „Války vyhánějí lidi z jejich domovů. Pomoci jim v nouzi, bychom měli považovat za samozřejmost. Mnozí to za samozřejmost nejen nepovažují, ale je jim to podnětem k nenávisti. Je smutné, že musíme sbírat odvahu, abychom svou pomoc oněm vyhnancům nabízeli i přes odpor samého prezidenta a také a zejména přes onen tragický teroristický útok, ke kterému došlo v Paříži. Je se co obávat teroristických útoků. Nepochybně. Propadnout však strachu a připustit vítězství nenávisti nad rozumným a naší kultuře odpovídajícím řešením, to ovšem nesmíme.“

Z toho všeho, co jsem zde dnes řekl, je zřejmé nejen to, že Luboši Dobrovskému Cena Ferdinanda Peroutky za jeho celoživotní novinářskou práci právem náleží, ale také, že Luboš Dobrovský – v dobrém slova smyslu – rozhodně není dnešní. A to nejen proto, že své narozeniny oslavil právě včera. A tak dovolte, abychom vám Cenu Ferdinanda Peroutky předali mimo jiné také jako malý dárek k těmto narozeninám.