Pamatuju si to jako dnes: píše se rok 2017 a já čtu Jeden v den v továrně na sladidla, reportáž Saši Uhlové z cyklu Hrdinové kapitalistické práce. Jednoduchý, empatický narativ dává hodně prostoru životním osudům lidí, se kterými se Saša ten den během svojí novinářské práce v utajení potká. Překvapivé je pozitivní ladění textu: autorka zažívá továrnu v průmyslové zóně města Krupka jako fajn místo, kde se zaměstnavatelé k lidem chovají slušně, není tu zbytečný stres, když uděláte chybu, nikdo na vás neřve, během směny se můžete kdykoli napít vody a taky si zajít na záchod.

„Ano, mám docela radikální názory a snažím se reflektovat svoje ideologické zaujetí, ale při svojí reportérské práci se upřímně snažím, abych tím byla ovlivněna co nejmíň,“ vysvětluje mi Saša Uhlová při našem letošním setkání. „Jasně, podle mého pohledu na svět by měl zaměstnavatel vykořisťovat zaměstnance. Ale když zažiju firmu, kde to tak není, kde je dobrej mistr a zaměstnavatelé milí, napíšu to podle pravdy.“ 

Sašu sociální tematika zajímala odjakživa, věnuje se jí i v četných komentářích: po studiích romistiky na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy se živila antropologickým terénním výzkumem v sociálně vyloučených lokalitách (z principů terénního výzkumu ostatně hodně čerpá při současné novinářské práci), čtyři roky učila na Romské střední škole sociální v Kolíně. V letech 2009-2016 byla redaktorkou Deníku Referendum a působila i v měsíčníku Romano Vodi. V roce 2017 přešla do internetového deníku Alarm, kde pracuje dodnes.  

Ve svých reportážích, z nichž ne všechny jsou pozitivní, se snaží vyprávět příběhy, stravitelné širokému publiku: „Jen o formě moc nepřemýšlím, jedině se občas ve vyhledávači koukám na slova, aby se mi moc neopakovala. Jinak svůj styl ale neřeším. Je to prostě můj terénní deník,“ shrnuje. 

Do ještě širšího povědomí se dostala ve chvíli, kdy z její série reportáží o nejhůře placených zaměstnancích v Česku vznikl v roce 2017 film režisérky Apoleny Rychlíkové Hranice práce – na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava dostal cenu za nejlepší český dokument a byl ve své kategorii nominován na Českého lva. 

V roce 2021 pak Saša vyrazila – jako východoevropská migrantka Ola – na západ a pracovala na zemědělské farmě v Německu, jako pokojská v Irsku i jako pečovatelka o seniory ve Francii. S přestávkami strávila prací v zahraničí tři a půl měsíce a svůj deník, protože už únavou nemohla ani psát, často diktovala manželovi do telefonu. Výsledkem je další kniha Hrdinové kapitalistické práce v Evropě, kterou v roce 2023 vydalo nakladatelství Alarm a asi ji nebudete číst s takovým úsměvem na tváři, jako zmiňovanou reportáž o továrně na sladidla. Jsou to příběhy každodenního stresu, zmatku, chudoby, nemocí, vyčerpání, cigaret a lahví levného alkoholu… „Lehký to nebylo. Hledání práce bylo úmorné, v Británii po brexitu jsem ji nenašla vůbec, proto jsem skončila v Irsku. Byla jsem po těžkém covidu, fyzická kondice je v pětačtyřiceti hodně jiná než ve čtyřiceti, ale byly tam lidi i starší a ačkoli měli mnohem zničenější tělo než já, nikdy si nestěžovali,“ vypráví o vzniku knihy, která mapuje neznámá místa současného pracovního trhu a má tudíž širší společenskou platnost. Saša tam také vybízí k tomu, že by bylo správné zavést evropskou minimální mzdu, protože jinak, jak říká, „evropský projekt svobodného pohybu pracovních sil zkolabuje“. 

Češi podle Saši tolik nevyjíždějí do zahraničí za prací, což je dáno národní povahou a také rozšířeným pendlerstvím. Na otázku, zda příští Sašina kniha bude právě o pendlerech – sama se totiž s rodinou před pár lety přestěhovala na německou stranu Krušných hor – ale odpovídá záporně. „Možná teď budu trochu pracovat kousek od našeho domu v restauraci v Německu, kde chci mýt nádobí, abych si přivydělala. Moje další knížka však bude popisem integrace Ukrajinců v Česku od začátku války v roce 2022. Vyjít má na podzim roku 2024, už sbírám příběhy.“

Je ráda, že její tatínek, novinář a politik Petr Uhl, který patřil k nejvýraznějším postavám československého disentu, neodešel ve chvíli, kdy se ve Francii jako ošetřovatelka starala o cizí lidi, místo aby byla s ním. „Táty jsem si v posledních letech hodně užila a jsem za to vděčná. Když už nemohl chodit, předčítala mu maminka moje deníky z cest a on byl na mě hrozně hrdej. Fandil mi do poslední chvíle,“ vzpomíná na otce, který zemřel v prosinci roku 2021. 

Dětství ve velké disidentské rodině Petra Uhla a někdejší ombudsmanky Anny Šabatové považuje Saša za šťastné, snad s výjimkou traumatu, že ji odeberou rodičům a ona půjde do děcáku. „Táta byl pět let v kriminále, s bráchou jsme byli malí a maminka měla pro případ, kdyby ji zavřeli, připravený papír, co se s námi má stát – měl si nás nejdřív vzít děda a pak jsme měli vyrůstat u evangelických farářů. To byl plán. Dodnes nedávám příběhy odebíraných dětí a rozhodně bych o téhle tematice nemohla psát, vždycky se složím.“ 

I přes tuhle úzkost se teď ale Saša cítí šťastná a svobodná, žádné vnější pochvaly ani ceny za svoji práci prý nepotřebuje: „Jsem dost sebevědomá a vím, že jsem dobrá, ocenění zvenčí pro mě není až tak zásadní. Jsem hlavně máma, pyšná na svoje děti a na to, že máme dobré vztahy v široké rodině,“ říká matka čtyř synů, kterým je dnes 27, 19, 17 a 11 let.  

A tak i když Saše Uhlové udělá letošní novinářská Cena Ferdinanda Peroutky radost asi především finanční, ocenění ji patří také za její profesní přínos a vykonanou práci, která nám otevírá obzory a má tak nezastupitelný význam pro fungování demokratické společnosti. 

Veronika Bednářová