O Ivanu Medkovi

Léta strávená s Ivanem Medkem jsou léta strávená s politikou, uměním, novinařinou, historií, náboženstvím, morálkou. Tento úžasně všestranný muž to všechno ještě svázal do kytice, která byla natrhána z té nejčistší louky skromnosti, píle a charakteru, jaké jsou vyhledávány už proto, že jich je v takové míře nevidět, že jich je v naší společnosti jako šafránu. Nebývalá všestrannost, nebývalá obětavost a čest, nebývalý úspěch. Život dobrodružný od samého počátku. Ivan měl různé nepřátele už záhy proto, že byl synem generála Medka, hrdinou od Zborova. Za kmotry u křtu byli Gajda a Syrový.

Poprvé jsem se s Ivanem Medkem setkal v šedesátých letech nad uměním. To bylo jednou z Medkových prvních radostí. Koneckonců, jeho dědečkem byl malíř Antonín Slavíček. Ivanovým bratrem byl skvělý výtvarník Mikuláš Medek. Pokora byla jejich silnou stránkou. O Mikuláši se traduje, že se v nemocnici při svém umírání omlouval ostatním nemocným, že je svým umíráním ruší. S Ivanem Medkem jsem tedy nejdřív pracoval jako režisér na jeho rozhlasovém seriálu „Hudební mládež“. Dělal jej skvěle. Jeho znalosti klasické hudby jsou mimořádné. Vždyť spolupracoval i s Václavem Talichem. A byl také osm let dramaturgem České filharmonie. Samozřejmě pouze do doby, kdy jej komunisté z této funkce vyhodili. Pak si Ivan pohrál s politikou. V roce 1968 jsme se potkali opět. Spolu s Vladimírem Justlem a několika dalšími jedinci jsme se s úspěchem dostali do vedení jedné nekomunistické partaje a připravili její nový program. Sovětská okupace nám to samozřejmě zatrhla. Poté jsme se na čas rozešli, já do exilu, Ivan do Supraphonu. Jakmile však podepsal Chartu 77, nuceně vyměnil své zaměstnání za umývače nádobí, šatnáře a sanitáře. Medek ale ve své někdejší politické práci pokračoval. Režimu vadil moc. Příslušníci STB jej v noci vyvezli do lesa a vyhrožovali mu smrtí. Udělali chybu. Medek totiž po svém vynuceném odchodu za rakouské hranice začal obdivuhodně pracovat pro Hlas Ameriky a Svobodnou Evropu. Jeho informace byly dokonalé, jeho vliv mimořádný. Češi a Slováci měli díky Medkovi víc důležitých informací než před jeho vyhnáním. Medek měl na konci totality nepochybně svůj podíl.

V devadesátých letech pracoval na Hradě pro presidenta Václava Havla jako vedoucí presidentské kanceláře. Dál publikuje, dál se zabývá politikou. I když ho nemoc už dva roky silně omezuje v pohybu, dobře sleduje, jak se sice mnohé věci po 89. roce povedly, ale mnohé také nepovedly. Euforie s námi cloumala. Slibovali jsme si i věci, které nešly splnit. A samozřejmě mnohým hned nedošlo, že především nedokážeme rychle změnit sebe. Pořád je ale víc toho lepšího. A může být pro nás symbolem, že v době nesvobody se ozývaly pravdivé hlasy především z ciziny; třeba takhle: Ivan Medek, Hlas Ameriky, Vídeň. Dnes už aspoň nikdo nebrání tomu, aby se stejně pravdivě z rádia ozývalo třeba: „Ivan Medek, Praha“.

O Eriku Taberym

S radostí se ujímám laudatia na výrazného mladého českého novináře, komentátora a od 12. ledna letošního roku také šéfredaktora týdeníku Respekt Erika Taberyho. S radostí i proto, že novinářů, hodných zařazení do kategorie komentátor, je třeba jako soli. A přitom jich je pořád míň, současná doba přisuzuje žurnalistům spíš anonymní roli. „Jsou sraženi na úroveň retušérů agenturních depeší,“ jak poznamenává s trpkostí ředitel pařížského měsíčníku Le Monde diplomatique Ignacio Ramonet ve své knize Tyranie médií.

O komentáři se říká, že to je něco jako svědomí listu. A že je pro čtenáře tištěných deníků, týdeníků či revuí podstatnější než zpravodajství, které jim ostatně už předtím naservíroval rozhlas, televize, internet. Proč je tenhle novinářský žánr tak důležitý? Komentátor účinkuje jako průvodce politickou džunglí. Má být předvídavý, nezávislý, pohotový, s nadhledem, vtipný, ironický, vzdělaný. Má umět osvěžovat paměť – to jest zařazovat události do historických souvislostí. Psát bohatým, svěžím, a zároveň srozumitelným jazykem. Provokovat k přemýšlení. Předložit svůj názor, který si čtenáři mohou konfrontovat se svým, nadšeně souhlasit, prudce nesouhlasit.

Komentátor si ale nesmí hrát ani na soudce ani na kata. Také si musí dávat pozor na předem vytvořený názor. Dávat jevy a fakta do souvislostí, odhalovat jejich pozadí, příčiny a důsledky Je toho opravdu hodně, co musí umět. Erik Tabery, ačkoliv je mu teprve jednatřicet let, tohle všechno splňuje. Ačkoliv pochází z totálně divadelnické rodiny – jeho dědeček byl slavný český herec Zdeněk Štěpánek, maminka je divadelní režisérka a otec divadelní herec, on sám o divadlo nikdy nestál, chtěl dělat novinařinu, a to už od šesté třídy, kdy založil školní časopis. V roce 1997 začal studovat žurnalistiku na Fakultě sociálních věd UK v Praze. Hned v prvním ročníku prý objevil Ferdinanda Peroutku. Dostal za úkol napsat na seminář jeho profil. Na dvě stránky. Popsal jich pak sedmdesát. A co víc, Peroutka ho vlastně přivedl do Respektu. Student Tabery, který tenhle respektábl týdeník obdivoval jako „médium s velkou odvahou, kvalitní žurnalistikou a zajímavými lidmi“, chtěl zařadit do své seminárky také rozhovor s tehdejším šéfredaktorem Respektu Vladimírem Mlynářem. Měl dojem, že právě Respekt se v devadesátých letech silně podobal Peroutkově meziválečné Přítomnosti. Když se Erik Tabery sešel s Vladimírem Mlynářem, padli si do oka a Mlynář mu nabídl spolupráci. Začal tam jako elév, pak řadový redaktor, takže poznával novinařinu, ale i politiku zdola, z běžného provozu. Ještě dnes, když chystá komentáře, postupuje stejně jako se to naučil při zpravodajství. Zjišťuje si informace, obvolává lidi, chodí za nimi. Považuje to za důležité, protože – i když úkolem komentátora je analýza – neměl by jen sedět v redakci u počítače. Vysoce respektovaný americký komentátor Walter Lippmann upozorňoval už v šedesátých letech na úskalí psaní od stolu: „Místo, abychom se nejdřív dívali a potom definovali, většinou nejprve definujeme a teprve pak se díváme.“ V každém případě je Erik Tabery zastáncem důkladné, zasvěcené analýzy a jednoznačně zformulovaného závěru. Dokládá to stovkami svých politických komentářů na aktuální témata v Respektu, doložil to spolehlivou spoluprací s čtvrtletníkem Přítomnost, pro nějž v letech 1996 až 98 psal pravidelná brilantní shrnutí všeho podstatného, co se na české politické scéně v uplynulém kvartálu událo a co z toho vyplývá pro budoucnost. V loňském roce vedl seminář Politická žurnalistika na Fakultě sociálních věd Masarykovy univerzity v Brně. Velmi ho to těšilo.

Už v roce 2002 dostal za své komentáře cenu Novinářská křepelka pro novináře do 33 let. V roce 2006 mu vyšla kniha Vládneme, nerušit. Autor v ní vylíčil, jak v době opoziční smlouvy prorůstala politická moc s obchodními zájmy, jak se politici snažili ovládnout významné podniky i média. Kniha byla nominovaná na cenu Magnesia Litera, dočkala se několika dotisků a zfilmování. Dokumentární film se stal jedním z nejsledovanějších snímků a získal také cenu Trilobit. Loni, v roce 2008, vyšla další Taberyho kniha s názvem Hledá se prezident. Tentokrát jde o pohled do zákulisí voleb hlavy státu – od roku 1918 až po dnešek, s akcentem na léta 1993 – 2008.

O Ferdinandovi Peroutkovi se říká, že to byl největší český novinář dvacátého století. Jeho inteligentní, logický, ironický – a neohrožený způsob psaní má v Erikovi Taberym znamenitého nástupce. Gratuluji k udělení ceny Ferdinanda Peroutky.

O Milanu Slezákovi

Je mi ctí i potěšením pronést laudatio na význačného českého publicistu, novináře a komentátora, který už řadu roků osobitě působí jak na stránkách novin, tak v Českém rozhlase i v České televizi. Má vzácný dar jemně odlišovat na koho se konkrétně svým komentářem, fakty a názory obrací. Jinak vnímá napsané věty čtenář a jinak vnímá mluvené slovo rozhlasový posluchač či televizní divák. K tištěnému textu se člověk může vracet, fakta, cifry, argumenty mohou být úsporně zhuštěné. Mluvený projev vyžaduje jinou stavbu myšlenek, celou konstrukci argumentací a nakonec působivou pointu. Nehledě k tomu, že v současné době už sama kultivovaná a bohatá čeština v našich médiích je dost vzácná. Pro Milana Slezáka je však zcela samozřejmá. Už jeho klidný a korektní způsob projevu umí upoutat. To vše je důležité. Ale hlavní je především to, co tento publicista říká, jaké postoje zastává. Je humanista s obdivuhodnou erudicí. Je si dobře vědom, jak rychle se mění svět a nemíní dovolit, aby jeho obzor postrádal to nejvýznamnější z každodenního přívalu zásadních faktů. Začínal ještě v Lidové demokracii, pokračoval v Občanském deníku, pak v Lidových novinách. To už je skoro dvacet let. Tam jsem měl i možnost denně vidět, jak je pro Milana Slezáka důležité, aby se ke čtenáři dostaly ty nejčerstvější informace, rychle, korektně a zajímavě podané. – Tím se řídí stále. – Má značné zkušenosti s vývojem už svobodného tisku v naší zemi. Pomáhal zakládat časopis Týden. Působil dále v Zemských novinách, pak v Hospodářských novinách a zpravidla v zahraničních rubrikách. Ty v Týdnu a v Hospodářských novinách vedl. – V roce 1999 pracoval půl roku na Hradě jako poradce prezidenta pro Asii, Afriku a Latinskou Ameriku. A jako novinář se zaměřením na svět posléze měl možnost psát své reportáže a komenáře například z Austrálie, Japonska, Kostariky, Tchaj-wanu, Izraele a z řady dalších zemí. V současnosti je Milan Slezák komentátorem Českého rozhlasu – Radiožurnálu s primárním zaměřením na zahraničněpolitické reality. Zdá se, že je to elektronické médium, ve kterém se skutečně našel a žádný rozhlasový žánr mu není cizí. Pro jeho styl projevu jej taky Česká televize často požádá o analýzu či účast na debatě o událostech. Kdybych měl Milana Slezáka charakterizovat co nejstručněji – řekl bych, že je to politolog s ostře jasným viděním v čem spočívají jádra problémů a s nadhledem, který nepostrádá vlídný humor. Pro svůj relativně mladý věk – 52 – dluží české společnosti – ještě nejméně čtvrt století pilné novinářské práce, bez které by stejně sotva mohl být. Upřímně blahopřeji k udělení Ceny Ferdinanda Peroutky.