Studenti a studentky žurnalistiky se ptali dosavadních laureátů
Ceny Ferdinanda Peroutky
Ptali se jich na to, jací jsou dnes, co je od doby, kdy Cenu dostali, potkalo, jak pokračují či nepokračují ve své novinářské profesi, co si myslí o stavu současné české mediální scény, o budoucnosti tištěného slova, o nových typech médií. Také se ptali na to, co pro ně Cena FP znamená, případně na kauzu se stále nenalezeným článkem Hitler je gentleman. Někteří z laureátů mluvili o tom, proč stále považují novinařinu za nejlepší povolání na světě, jiní o perspektivách Evropy a světa vůbec. I o etice řemesla, strachu z výhrůžek, smyslu novinářovy práce.
Celá tahle reflexe vznikla v rámci předmětu Tvůrčí dílna-tisk na Na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy, v níž Libuše Koubská učí studenty magisterského studia jednotlivým novinářským žánrům. Když probírali žánr interview, dostali zadání vybrat si z dosavadních šedesáti sedmi nositelů Ceny Ferdinanda Peroutky libovolnou osobnost a udělat s ní rozhovor. Otázky byly individuální, každý měl zcela volnou ruku.
Do studentského výběru se dostali Adam Černý, Karel Hvížďala, Michal Kubal, Radka Kvačková, Tomáš Němeček, Jiří Peňás, Milan Slezák, Sabina Slonková, Jaromír Štětina, Erik Tabery, Marek Wollner.
Rozhovory uveřejněme v mírně zkrácené podobě, seřazené podle abecedního pořádku jmen laureátů.
Autory jsou Jana Štíplová, Dagmar Schönfeldová, Michaela Bechnerová, Lucie Tajzlerová, Soňa Kalaninová, Zdeňka Uhlířová, Zuzana Kozáková, Matěj Tomíček, Vít Voltr, Jana Pfeiferová, Kateřina Kovácsová.
Výsledek předkládáme. Rádi, protože ho považujeme za podnětný.
Adam Černý
nositel Ceny Ferdinanda Peroutky za rok 2005, nynější předseda Syndikátu novinářů a zahraničně-politický komentátor Hospodářských novin
Je dobré se podívat na mapu seshora
Jana Štíplová
Novinářská tradice je ve vaší rodi ně hluboká, kam až sahá?
Prvním novinářem v naší rodině byl můj děda, ještě za rakousko-uherské monarchie. Pocházel z vesnice u Jindřichova Hradce, z rodiny tkalců. Děda se vzbouřil, udělal takovou sociální revoltu, vystoupil z církve. Jeho otec byl moudrý, řekl mu: „je jasný, že tady na vsi nemůžeš vydržet, to by nedopadlo dobře .“ Děda se sebral a odešel do Vídně. Časem se tam dostal k Dělnickým listům, což byl ve Vídni vycházející český deník. To byl dědeček z matčiny strany. Maminka se také stala novinářkou, už jako dítě si hrála doma pod kuchyňským stolem na redakci. Pak si vzala mého otce, který byl rovněž novinář. Říkávám, že v každé generaci v naší rodině někoho obětujeme pro tuhle profesi a ti ostatní jsou normální.
Fakultu žurnalistiky jste dostudoval v období normalizace, poté jste pracoval jako noční hlídač, jako geodet… V 80. letech jste se dostal do Svobodného slova.
Ano, tehdy jsem potkal redaktorku, která tam pracovala a pamatovala si ještě mého otce, jehož odtamtud po roce 1968 vyhodili. Díky ní jsem tam nastoupil. Ty noviny byly samozřejmě podřízené tehdejší době, ale měly alespoň jedno přivřené oko. Satisfakcí pro mě bylo, že když přišel listopad ’89, stal jsem se vedoucím zahraničního oddělení, což byla funkce odkud tátu vyhodili.
Brzy poté jste nastoupil do Lidových novin, jaká byla 90. léta v jejich redakci?
O noviny byl zpočátku velký zájem, prodávaly se, prosperovaly.
Myslíte tím, že s nástupem nových médií přestaly noviny vydělávat?
Do vývoje se promítly nástup internetu a demokratizace mediálního prostoru, kdy do něj může každý, což je skvělé. Ale s rozšířením možností odpadla pravidla, která platila u tradičních médií. Mám na mysli zavedené pracovní postupy, které zaručují jistou kvalitu. Dnes může psát každý, často anonymně, bez ověřování fakt. Mediální prostor je zavalený. Technologická změna má ekonomické důsledky. Tradiční, zejména tištěná média byla spojena s nákladnou technologií, přesto se ve velkých novinách uživilo několik set lidí. Dnes se noviny neuživí, reklama utekla, nejsou výnosy. Ty jsou na Facebooku a Googlu, které zprávy nevyrábějí, pouze sdílí.
Používáte sociální sítě?
Moc ne. Když poměřím zisky a náklady, tak je to na můj vkus příliš nákladné. Určitě by pomocí nich mohl člověk být v kontaktu se spoustou lidí, ale je tam moc hlušiny, je to žrout času. Můj základní odpor vznikl, když se začaly objevovat diskuse pod články. V Česku jsou hanebné. Je typické, že po třetím příspěvku se už nemluví k věci, ale lidé si nadávají mezi sebou.
Lidé se na sociálních sítích uzavírají do různých komunit, vidíte v tom hrozbu?
Je to problém. Společnost se rozpadá, chybí jí prostory, kde se může dohodnout. Česká společnost je společností part. Ti mluví spolu, a tihle zase spolu. Je otázka, kdo bude tím integračním činitelem.
Přitom možnost získávat informace je na internetu veliká, pokud člověk chce…
Mnoho lidí neshání informace, jak to je, ale shání informace, které chce. Podle hesla Pravda je to, co chci.
Jak je na tom svoboda slova po 27 letech od listopadové revoluce?
Je to mnohem horší, než jsem si představoval, ale mnohem lepší než to bývalo. Pořád platí, že si můžete říkat, co chcete. To je základní kvalitativní rozdíl. Včetně toho, že to musíme unést. Nejenom svoji pravdu, ale naprosto cokoliv. Ten zmatek, do kterého se promítají i cílené zásahy, manipulace, šíření anonymních názorů, osobní urážky. Ale stále jsme se nedostali do stavu, že by někdo říkal „ty nesmíš“ ve smyslu, že vůbec nemůžeš.
Myslíte si, že to do něj spěje?
V Německu se znovu objevil pojem Lügenpresse, prolhaný tisk. Tahle nálepka se používá pro tradiční média, s tím, že prý zamlčují negativní fakta třeba o uprchlících a že to dělají z přehnané politické korektnosti. Ti, co to tvrdí, se ale politicky korektně nechovají. Termín Lügenpresse se objevil v Německu už po první světové válce a přestal být užíván, když k moci nastoupil Hitler. Najednou žádný Lügenpresse nebyl. Už nebyl žádný svobodný tisk, prolhané byly všechny noviny, prtože byly podřízené nacistům. Akorát se to nesmělo říct nahlas. Takže riziko tu je. Riziko spojené s náladou ve společnosti.
Opakují se dějiny v cyklech? Máme očekávat nějaký velký konflikt?
Když se podíváte na delší časovou osu, musíte to přijmout jako možnost. Druhá věc je, zda nevyhnutelnou. Dobré je vždy se podívat seshora na mapu. Uvidíte Českou republiku a kolem sousedy, s nimiž máme dobré vztahy. To je unikátní situace, která vznikla díky tomu, že se politici o něco snažili a nějak se chovali. Smyslem politické integrace není to, že vyloučíme konflikty, ale že je nebudeme řešit násilně.
V roce 2005 jste obdržel Cenu Ferdinanda Peroutky, co pro vás znamená?
Uznání, protože společnost oceněných, mezi něž jsem se dostal, i jméno té ceny je prestižní. A také to beru jako rodinnou věc. Že by z toho rodiče měli radost.
Koho byste rád viděl jako příštího prezidenta?
Někoho, kdo se bude chovat přiměřeně úřadu. Není v něm přece pro to, aby dělal exekutivu a vymýšlel zákony, ale aby se dovedl podívat na život v tomto státě z nadhledu a s vědomím širších a hlubších souvislostí. Neříkám, že bych ho chtěl za prezidenta, ale jeden z mála, který tohle umí, je Petr Pithart. Co odešel z politiky, jeho projevy je radost číst a poslouchat. Je to prokazatelně jediný politik na vyšší úrovni u nás, který ohlásil, že se ho někdo pokusil podplatit. Čím více času od té doby uteklo, tím je to nápadnější.
Nedá mi, abych se nezeptala, jaký je váš pohled na kauzu okolo údajného Peroutkova článku Hitler je gentleman?
Je hrozné, že se už rok zabýváme Peroutkou v tomto smyslu, Peroutkou, jehož postava je nezpochybnitelná. To, že se člověk v něčem splete, se stát může. Ale normální je, jak správně říká Peroutkova vnučka Terezie Kaslová, že když se seknu, tak řeknu „stalo se, je mi to líto“.
Možná by to také měla být vlastnost prezidenta, pokora…
Pokora je dobré slovo, lidi ho nemají rádi, ale pokora neznamená, že jsem ohnutý, nýbrž že nejsem nadřazený. Že jsou silnější věci než já. Ne silnější hráči, ale určitá pravidla. Nejen zákon, ale pravidla chování, jimiž bych se měl řídit kvůli sobě. Dnes jsem slyšel v rozhlase dobrou připomínku, že přikázání v Desateru ve své většině říkají, jak se máme chovat k ostatním. Neříkají, co mám dělat já, ale že mám brát v potaz ostatní, že jim nebudu škodit.
Karel Hvížďala
nositel Ceny Ferdinanda Peroutky za rok 2014, publicista a spisovatel
Novinář by měl být curiosus
Dagmar Schönfeldová
Co soudíte o nové vlně titulů, jež založili novináři původně z tradičních českých deníků, kteří tak zareagovali na změnu majitelů listu? Mám na mysli třeba Echo24, Reportéra, Hlídacího psa.
U některých z těchto projektů je problém, že na nenávisti k Andreji Babišovi nelze postavit titul a také, že v nich pracuje velmi málo redaktorů. Ale je určitě dobře, že vznikly.
Snižování počtu novinářů v redakcích je ale charakteristické pro většinu listů u nás.
Ano, to je veliký problém. Většina redakcí deníků u nás čítá kolem padesáti lidí. Před dvěma lety se v Německu vedla diskuse, zda-li je možné vést deník s menším počtem než tři stovky redaktorů. Washington Post či The New York Times zaměstnávají 1 200 lidí, jen oddělení, které sleduje prezidenta, jich má kolem padesáti.
Je pro novináře rozhodující spíš talent, nebo vzdělání A jaké vlastnosti by měl mít dobrý novinář především?
Ideální je vystudovat nějaký konkrétní obor a novinařinu si doplnit postgraduálně jako je to dnes zcela běžné v západních zemích. A pokud jde o vlastnosti, nejdůležitější je zvědavost v původním latinském slova smyslu curiosus, což znamená zvědavý, zvídavý, pátravý, pečlivý.
Michal Kubal
nositel ceny Ferdinanda Peroutky za rok 2003, novinář, reportér a moderátor České televize
Nepředkládat jen suchá sdělení
Michaela Bechnerová
Je pro novináře potřebné, aby vystudovali obor žurnalistika?
Zásadní to není, ale velmi užitečné ano, protože se dozvíte o zákonitostech médií, o jednotlivých teoriích masové komunikace. A to je, v rámci dnešní doby s dohady o konci tradičních médií, s nástupem sociálních sítí, důležité.
Jak ovlivňují sociální sítě tradiční žurnalistiku?
Absolutně mění krajinu mediální komunikace. Čím dál víc je patrné jakési uzavírání se do sociálních bublin, kdy lidé nevyhledávají jiné názory než ty, které je utvrzují v jejich postojích. Uzavřou se v rámci své bubliny. Když takový člověk uslyší z médií něco, co mu nezapadá do jeho obrazu světa, dívá se na média jako na zmanipulovaná, podplacená. Pro nás v České televizi bývá proto těžké obhájit svou vlastní editoriální politiku, ať už se jedná o syrskou krizi, americké prezidentské volby nebo vztah k Evropské unii. A palbě čelíme z obou dvou stran. Naštěstí z obou dvou, což do jisté míry nasvědčuje tomu, že vyváženost v rámci České televize pořád ještě existuje.
Dlouho dobu jste působil jako zahraniční zpravodaj na Blízkém východě a ve Spojených státech.
Pokud jsem jezdil na Blízký východ, bylo to většinou do oblastí, kde byly nepokoje, krize, války. Krajní situace. Jednou jsem dělal rozhovor s člověkem, který ztratil celou rodinu. Američané mu vybombardovali dům při útocích na Bagdád a on se snažil zachránit to poslední, co mu zůstalo. V ruce držel takového malého medvídka… To byl asi nejtěžší rozhovor, který jsem kdy dělal. Pět let ve Spojených státech pro mě byly nejúžasnější roky v mém profesionálním životě. Od roku 2008 jsem se zabýval událostmi, o kterých si do té doby jen málokdo myslel, že mohou nastat. Od chvílí, kdy se hroutí největší bankovní domy, jež patřily k pilířům amerického bankovního systému, přes zvolení prvního amerického prezidenta tmavé pleti až po chvíli, kdy půlka Manhattanu svítila a půlka tonula ve tmě, protože hurikán Sandy naprosto zničil tamější infrastrukturu.
Kromě rozmanité reportérské praxe máte teď zkušenosti také jako moderátor. Jaké jsou?
V téhle roli jsem se snažil hlavně přispět něčím z reportérského života, vyprávět příběhy, vysvětlovat, proč jsou dané události důležité, ne jenom předkládat suché sdělení, že se někde něco odehrálo.
V roce 2003 jste dostal Cenu Ferdinanda Peroutky. Co pro vás znamená?
Velkou poctu. Ferdinand Peroutka je pro mě jedna z největších osobností české žurnalistiky. O to větší poctou bylo, že mezi ostatními laureáty je minimum lidí, kteří by dělali reportérskou práci. Jsou tam především píšící novináři, komentátoři, o to víc si té ceny vážím.
Čeho byste chtěl do budoucna ještě dosáhnout?
Hlavně neztratit chuť dělat reportérskou práci. Protože ona dává šanci možnost vidět mnoho lidí, událostí a míst zblízka, na vlastní oči. Spatřit pád sochy Saddáma Husajna, situaci na Haiti den po zemětřesení, procítit, co prožívají američtí vojáci ve chvíli, kdy jim umírá část jejich jednotky a útočí na ně Tálibán. Mluvit s kapitánem Apolla 13 Jimem Lovellem. To jsou vzácné zkušenosti a zážitky, které mě zatím ženou dál.
Radka Kvačková
nositelka Ceny Ferdinanda Peroutky za rok 2011, novinářka
Nejdůležitější je nazývat věci pravými jmény
Lucie Tajzlerová
Novinařině se věnujete už přes padesát let. Co jste se za tu dobu naučila?
Že věci, které mě znepokojují nebo trápí a začnu o nich psát, se stanou lehčími. Je to jakási terapie. Zároveň je to tvůrčí práce, která mi dala čtenáře. Když člověk může dělat něco tvůrčího, je to požehnání od pánaboha. Také jsem získala určitý nadhled.
Neměla jste dilema, zda se psaním přestat, když vydavatelství MAFRA a tedy i Lidové noviny koupil Andrej Babiš?
V té době už jsem nějakou dobu přesluhovala a nebyla jsem ani zaměstnanec, takže mi do práce nikdo nemluvil. Odchod jsem zvažovala spíš v době, kdy byla moje dcera Karolína Peake aktivní ve vysoké politice. A to přesto, že se školstvím, o kterém jsem psala, neměla nic společného.
Takže vám nevadí, že Lidové noviny s příchodem Babiše ztratily kredit nezávislosti?
Vadí. Na druhou stranu si nejsem jistá, jestli by ty noviny jinak nezanikly. Já jsem v Lidovkách zažila různé směry“ jeden čas byly pro Občanské fórum, pak vypukla velká protiklausovská hysterie. Když vydavatelství vlastnili Němci, vyčítalo se nám, že pracujeme pro sudetské Němce. V Babišově případě tam evidentně je střet zájmů, ale můžu s tím žít. Existují i jiná média, která jsou také politicky ovlivněná, a to přinejmenším stejným způsobem.
Co jako držitelka Ceny Ferdinanda Peroutky říkáte kauze kolem stále nenalezeného článku Hitler je džentlmen?
Je to ostudné. Peroutka byl slušný člověk a jeho zneužití je absolutně neakceptovatelné. Kdo byl Peroutka mi řekli už kdysi dávno doma. Tatínek byl velký skeptik, ale Peroutku nikdy nezpochybňoval.
Jaké vlastnosti by měl mít správný novinář?
Především by měl umět složité věci zjednodušit tak, aby je lidé pochopili, ne naopak. Měl by dělat totéž, co učitelé: srozumitelně vysvětlovat, ale zároveň nevidět černobíle. To černobílé vidění je typické pro mladé novináře, ale i ti mají v novinách svou úlohu. Etický standard je pak otázkou slušnosti, buď jste slušný člověk, nebo ne.
Kdybyste měla dát jednu radu začínajícím novinářům, co by to bylo?
Neberte život a hlavně sebe příliš vážně. Učte se hledat pro všechno co nejpřiléhavější pojmenování, protože věci se řeší nejsnáze tak, že se správně pojmenují.
Tomáš Němeček
nositel ceny Ferdinanda Peroutky za rok 2004, právník a novinář
Žurnalistika je jedno z nejúžasnějších povolání na světě
Soňa Kalaninová
Jaké to pro vás bylo, nebo jestli mohu říct – stále je – být novinářem?
Technicky vzato už novinářem nejsem. Fakt ale je, každý týden píšu pro slovenské noviny novinářský sloupek a také dál publikuju knihy, a píšu komentáře. Když jsem ještě byl novinářem na plný úvazek, připadalo mi, že je to úžasná práce, svobodná v tom, že si člověk určuje sám, o čem bude psát. Druhá věc ovšem je, nakolik můžete psaním něco ovlivnit. Právo mění svět do hloubky v malé výseči konkrétní kauzy, ale zúčastněným v ní patrně změníte život docela významně. Oproti právu má novinařina zásah zpravidla mělčí, ale za to širší. Ovšem existují případy, kdy dobře mířené novinářovo slovo změnilo něco podstatného v reálném světě. Což je skvělé. V novinářské práci připadalo mi také jako velké dobrodružství připadala možnost pouštět se do něčeho, kde ještě nikdo přede mnou nebyl. Že něco pojmenujete a vytvoříte tak skutečnost. Je to asi vzácný moment v novinařině, ale ona možnost vymezit si něco, o čem nikdo dosud nepsal, byla pro mě velmi napínavá.
Žurnalistiku jste studoval na Fakultě sociálních věd UK. Co vám dala?
Především sociální kapitál. Zajímavé spolužáky. V roce 1991 se tam sešlo hodně lidí, kterým se zdálo, že být novinářem v porevolučním Československu je to nejlepší, co se dá dělat. Ale možná, že ta naše ambicióznost byla až nezdravá. Dnes mě mrzí, že jsem tehdy víc necestoval. Na fakultě visely nabídky různých stáží a studijních pobytů v cizině, ale využívali jich jen málo lidí, protože jsme měli pocit, že život je tady a že tady se toho všeho musíme účastnit.
Na co rád vzpomínáte ze své novinářské éry?
Mně se teď vybavují historky spíš temné. Třeba to, jak jsem byl přepaden před naším domem v souvislosti s článkem v Respektu, který jsem, ironií osudu, nenapsal. Nebo si vybavuju dny a týdny po oznámené akvizici Mafry Andrejem Babišem. Pozoroval jsem tehdy v přímém přenosu, jak se lidé mění. Řekl bych, že novináři mají radost, když se jim podaří úlovek. I já jsem se radoval, jakože teď se mi něco povedlo, teď jsem svými odhaleními málem pohřbil plzeňskou právnickou fakultu. Zpětně mi to připadá skoro dětinské. Ta ambice tam asi být má, ale časem se můj lovecký zápal vytrácel. Zajímaly mě jiné typy otázek. Spíš než, kdo co udělal, jsem se začal ptát, co je to za lidi.
Jste na něco opravdu pyšný?
Párkrát se podařilo textem někomu pomoci. Jako třeba v případu vyděračského Toflova gangu z jižní Moravy. Chodil jsem k soudnímu jednání a začal jsem mít pocit, že přibalili ještě člověka, který je obviněn nespravedlivě. Neměli přímý důkaz, ale z odposlechů se domnívali, že se podílel na krytí gangu. Poslouchal jsem jednání a říkal si, doparoma, vždyť ten člověk je fakt možná nevinný. Napsal jsem komentář s poměrně výrazným otazníkem. Ohlas z justičního prostředí byl velmi dobrý a zřejmě to přispělo k tomu, že dotyčný byl pravomocně zproštěn viny a že se mediální smýšlení o něm pootočilo.
Jak se vám teď líbí práce v advokacii?
Je bezvadná, protože má mnohem pevnější strukturu, znáte pravidla hry. Větší výzva je ale určitě žurnalistika. Tam totiž začínáte každý den znovu.
Co byste vzkázal mladým novinářům?
Žijeme v technologicky převratné době, která přináší víc negativ. V anglosaském světě je nyní populární výraz age of distraction, věk roztěkanosti. Ono neustálé vyrušování a ztráta koncentrace vedou ke zhoršení práce novinářů, kteří mají pracovat pro takovéto publikum. Pořád ale platí, co jsem říkal na začátku našeho rozhovoru. Je to jedno z nejúžasnějších svobodných povolání na světě v tom, že si člověk sám určí svoje pole a sám vytvoří skutečnost. Že to, co popíše, se stane pravdou, protože to tak popsal. V něčem je to opravdu ohromující. Vytvoříte téma a to téma se stane realitou.
Jiří Peňás
nositel Ceny Ferdinanda Peroutky za rok 2013, novinář a literární kritik
Vždycky jsem si psal, o čem jsem chtěl
Zdeňka Uhlířová
Svoji novinářskou kariéru jste odstartoval po změně režimu, po listopadu 1989, tedy v době, která začala být opět svobodná, komunisty nezatížená, nová. Jaké to bylo dělat novinařinu tenkrát a jaké to je dnes? Pořád máte svobodu?
Ano. Vždycky jsem si psal, co jsem chtěl, o čem jsem chtěl a jak jsem chtěl. Nějakým záhadným způsobem mi to pokaždé prošlo. Nikdy mi nikdo neřekl: budeš dělat tohle nebo tamto. Ale nemusí to tak být věčně… vlastnictví
V dnešní době je velkým tématem vlastnictví médií v rukou podnikatelů a politiků. Sám jste pracoval pro Mafru patřící Andreji Babišovi. Vicepremiérovi a ministrovi financí současné české vlády. Jaký na to máte názor?
Pro Mafru jsem nikdy nepracoval. Psal jsem do Lidových novin a Mafra mě vůbec nezajímala, navíc jsem tam pracoval ještě před Babišem.
Ale co si o jeho vlastnictví Lidovek myslíte?
Byla to pro ně dosti fatální rána, výrazně se ztratila jejich kredibilita. A to nejhorší stigma té koupě. Ještě dva roky po ní jsem v Lidovkách pracoval jako vedoucí kulturní rubriky, které se to jakoby nedotklo. Ono se to téměř nikoho nedotklo. Lidové noviny nezačaly psát radikálně jinak. Redaktoři tam dělají stále stejně svoji práci. Je však pravda, že Lidovky přestávaly být v některých ohledech důvěryhodné. Jak mohou noviny, které vlastní ministr financí, skutečně psát o ministerstvu financí, aniž by člověk nezapochyboval, jestli se tomu dá věřit?
Takže zákon o střetu zájmu zakazující politikům vlastnictví médií je žádoucí?
Obávám se, že v případě Mladé fronty dnes nebo Lidových novin by to mohl být jejich konec. Nedávno jsem četl, že za posledních pět let klesl prodej novin o padesát procent. Je to zanikající svět.
Tisk tedy umírá?
Evidentně. Možná se udrží některé druhy, podobně jako když vyhynuli brontosauři, zůstali jen nějací plazi – mrštnější, menší.
Někdo ale naopak říká, že tisk budoucnost má.
Snad v jiné podobě. Rozhodně ho bude mnohem méně. Ale to jsou taková těšínská jablíčka… Sice je stále ještě dost lidí, kteří raději čtou na papíře, mladí lidé však mezi nimi nejsou. Neříkejte mi, že vy si kupujete noviny?! Mladí lidé nejsou vůbec zvyklí číst z papíru.
Já mám předplacený Respekt a on-line bych ho číst nechtěla.
Respekt má zvláštní, vyhraněnou klientelu. A je to týdeník. Deníky ale počítají s masovým čtenářem. Jsou jistě noviny, které čte méně lidí, třeba Hospodářské noviny. V podstatě se však nedá vydávat deník s nákladem tři, čtyři nebo deset tisíc výtisků. To se nevyplatí, deník potřebuje velkou redakci, potřebuje stálé rubriky. To nenapíše pět lidí.
V roce 2013 jste získal Cenu Ferdinanda Peroutky. Váš novinářský kolega Jan Dražan tenkrát v laudatiu uvedl, že dokážete psát o čemkoliv. A že jste tu cenu měl získat už dávno.
No, v laudatiích se kecá, chválí a přehání.
Byl jste překvapen, že jste tu cenu dostal?
Bylo to dobrý překvapení. A dostal jsem hezký hodinky. Mám je pořád na ruce.
Když jste držitelem takového ocenění, nemohu se vás nezeptat na vleklou kauzu s hledáním údajného Peroutkova článku nazvaného Hitler je gentleman.
To je strašně trapná záležitost. Na začátku byl nějaký mozkový zkrat muže, který si myslí, že ví všechno. Jeho mozek velmi namáhaný nejrůznějšími zplodinami už vynechává. Ne, že by byl hloupý, to vůbec ne, ale nemá sebekontrolu. Něco mu vytanulo na mysli, plácnul to… Když byl vyzván, aby text doložil, nedokázal to. Potom on a jeho spolupracovníci začali vytahovat články, které sice na rozdíl od toho výše zmíněného Peroutka napsal, ale oni je vysvětlovali velmi pitomým způsobem. Bez ohledu na historický kontext a na to, že v nich byla přítomna ironie, kterou oni nejsou schopni rozšifrovat. Z toho všeho vzniklo absurdní pranýřování člověka, který žil ve své době a snažil se na ni nějak reagovat. Celé je to trapné. Peroutka byl obdivuhodný člověk.
Smutné…
Všechno špatné je k něčemu dobré. Peroutkovo jméno se díky tomu znovu aktualizovalo. Spousta lidí zaregistrovala, že vůbec někdo takový existoval. Někteří si dokonce od něj něco přečtou. Teď právě znovu vyšel Peroutkův román Oblak a valčík, doporučuju! Třeba by ta kniha vůbec nevyšla, kdyby nenastala tahle aféra.
Jak myslíte, že dopadne?
Už to v podstatě skončilo. Prezident Miloš Zeman se už několikrát měl omluvit, ale neomlouvá se. Lidé, kteří uvažují normálně, nikdy nepochopí, co je tak strašného na tom se omluvit. Když se člověk splete, tak se přece omluví. On omluvy ale očividně není schopen. Myslím, že za tím ani není žádný kalkul. Zkrátka to vůbec neumí.
Milan Slezák
nositel Ceny Ferdinanda Peroutky za rok 2008, novinář a rozhlasový komentátor
Pokora a slušnost nejsou sprostá slova
Zuzana Kozáková
Jaké je vaše životní motto?
Přinucen, napsal jsem je na svůj rozhlasový profil: Jdi svou cestou a nech lidi mluvit. Sedí to. A pozor, netvrdím, že je to dobře. Autorem citátu je Dante Alighieri. Ale hlásil se k němu i Karel Marx.
Začínal jste v deníku Lidová demokracie, pak jste působil v Občanském deníku, v Lidových novinách, v týdeníku Týden, v Hospodářských novinách a od roku 2005 pracujete v Českém rozhlase jako zahraničně-politický komentátor. Jak vypadá váš rozhlasový pracovní den?
Začíná v sedm hodin ráno. V průměru hodinu a půl brouzdám po internetu, vyhledávám témata, o nichž by bylo dobré přes den referovat a něco k nim dodat – věcné i časové souvislosti. Pak to sepíšu, přičemž každé téma se snažím rozepsat do několika tezí, aby bylo zřejmé, kam asi bych téma dokázal posunout. Nabídku pošlu editorům a vedoucím oddělení. A čekám na zpětnou vazbu, kdo si mne kam objedná. Poněvadž nepracuji pouze pro Radiožurnál, ale také pro stanici mluveného slova Rádio plus. Nejsem stoupencem mínění, které kdysi razíval jeden český deník, že názor musí být silný a v tom případě, že může být i mylný. Já dávám přednost co nejširšímu možnému rozboru, který posluchači v ideálním případě umožní, aby si udělal úsudek sám. Na základě faktů.
Kterou zahraničně-politickou událost byste hodnotil jako nejvýznamnější za uplynulý rok?
Ale jak vybrat jedinou událost? Řeknu referendum o brexitu a vy mi právem vytknete, že jsem vypustil americké prezidentské volby. Řeknu americké volby a vy mi budete právem oponovat, že jsem opominul pokus o puč v Turecku. Můžeme vynechat teroristický útok v Nice? Útoky v Německu? Opakované rakouské prezidentské volby? Pád Aleppa? Na základě jakého kritéria se budeme rozhodovat? Někdy se stanovisko zaujme i tím, že se žádné stanovisko nezaujme. Což bylo právě předvedeno, jak by řekli staří latiníci.
Když jste se zmínil o volbách v Americe, co si myslíte o jejich výsledku a o novém americkém prezidentovi Donaldu Trumpovi?
Americe to přeji, Evropě nikoli. V každém případě – nudit se s novým americkým prezidentem nebudeme.
V roce 2008 jste obdržel Cenu Ferdinanda Peroutky. Jaký to byl pocit?
Beru to střízlivě. Čímž nechci říci, že bych si tohoto ocenění nevážil. Ale upřímně: úplně stejně mne potěší, když mi někdo, a vůbec nemusí být z novinářských kruhů, řekne, že mi děkuje, protože teď, když si mne poslechl, má pocit, že tomu či onomu konečně rozumí. Anebo, a to také vůbec není špatné, když mi řekne, že jsem ho pobavil, případně rozesmál.
Jaký je váš názor na kauzu Peroutka-Zeman?
Kdo chybuje a přijde na to, má se omluvit. Vidím v tom sílu, nikoli slabost.
Co byste poradil dnešním začínajícím novinářům?
Aby se nebáli, nekradli a nedali se koupit. Aby se soustavně vzdělávali a názor vyslovili až poté, co si ověří všechna fakta. A aby si nemysleli, že pokora a slušnost jsou sprostá slova.
Sabina Slonková
nositelka Ceny Ferdinanda Peroutky za rok 2001, novinářka
Statečnost není tak podstatná, základ je být zvědavý
Matěj Tomíček
Svoji novinářskou kariéru jste odstartovala už v šestnácti letech, kdy jste v Mladé frontě měla na starosti přepisování zpráv z policejních svodek do rubriky Černá kronika. Od té doby jste rozkryla desítky kauz týkajících se korupce, klientelismu a financování politických stran. Musí se člověk pro profesi investigativního novináře narodit, mít určité vlastnosti, třeba statečnost?
Statečnost asi není tak podstatná. Základ je být zvědavý. A nenechat se odradit neúspěchem.
Investigativní novinařina vás v roce 2002 málem připravila o život. Tehdy si vaši vraždu objednal sekretář ministra zahraničí Karel Srba.
Je to pryč, nevracím se k tomu.
Nikdy jste neuvažovala o tom, že byste s investigativní novinařinou skončila? Že už vám to za to nestojí?
Jistěže ano, ale nikdy to nebylo tak vážné, abych si řekla, že fakt končím. Důvody, proč to dělám, stále převažují.
Přicházejí vám ještě výhrůžky smrtí?
Není to tak zlé.
Jak na ně reagujete? Už jste si zvykla?
Na to si nejde zvyknout. Člověk se musí jen naučit s tím žít. Těžko se mi o tom mluví. Jen blázen by neměl strach. Ale když si ten strach připouštíte, měl byste té práce nechat. Tak je potřeba to nějak vybalancovat.
Když se ke kauze kolem najaté vraždy v roce 2002 vrátíme, měla právě ona vliv na váš následný odchod z Mladé fronty Dnes?
Neměla, odešla jsem kvůli jiné kauze. Byl to případ, kdy se politici nechali hostit od státních firem na Karlovarském filmovém festivalu. Článek, který jsem s vědomím vedení redakce tehdy napsala, tehdejší šéfredaktor bez jakéhokoliv vysvětlení dvakrát vyhodil z novin. Pak se ukázalo, že Mladá fronta Dnes byla partnerem festivalu a ve smlouvě byla podmínka, že se zdrží jakýchkoli negativních zpráv o festivalu. Tím pro mě práce v Mladé frontě skončila.
Na dvanáct let, než jste se v roce 2014 vrátila zpět jako její šéfredaktorka v době, kdy Mafru koupil Andrej Babiš. Neměla jste od svého předchůdce Roberta Čásenského signály, že v Mladé frontě není všechno tak, jak by mělo být?
Nikdy nedám na signály někoho jiného, řídím se vlastní hlavou, i když pak narazím. Byla jsem přesvědčená, že stojí za to zkusit Mladé frontě vrátit její lesk. Nevyšlo to, nedá se nic dělat.
Co vás přesvědčilo o tom, že se v Mladé frontě Dnes nedá dělat nezávislá žurnalistika?
Když jsem nastupovala, jasně jsem řekla, že obsah zůstane nezávislý. Realita ale byla jiná, v Mafře šlo o nezávislost „odsud posud“. Když se ukázalo, že to nemohu změnit, byly dvě možnosti: odejít nebo se podřídit.
Vy jste odešla a založila server Neovlivni.cz. Kam podle vás spěje deník, ve kterém jste s novinařinou začínala a prožila v něm polovinu profesního života?
Netuším. Nejsem tam, nečtu ho, takže nemůžu hodnotit.
Většinu mediálních domů u nás vlastní byznysmeni – Andrej Babiš, Zdeněk Bakala, Daniel Křetínský. Babiš je navíc vicepremiérem současné vlády. Jak se s ohledem na to díváte na zákon o střetu zájmů, který politikům zakáže vlastnit média?
Jako pojistka je to dobrý nástroj. Politik, kterému patří média, je prostě zvýhodněný. Podstatnější ale je, že to ničí žurnalistiku. Práce novinářů v takovém médiu je předem zdiskreditovaná, každý může říct, že píší na objednávku majitele a vy to nijak nemůžete vyvrátit. Politici média vlastnit nemají, to pokušení je příliš veliké.
Jaké má mediální scéna perspektivy?
Část médii je z mého pohledu ztracená.
Která máte na mysli?
Noviny vytvářené v tradičních mediálních domech. Na druhou stranu ale vznikají nezávislé projekty, v nichž vidím pro žurnalistiku velkou naději.
Z Mladé fronty jste odešla do Hospodářských novin a byla jste u zrodu Aktuálně.cz. V roce 2014 jste ale přešla na internet úplně. Jaký ten přechod byl?
Jak jste řekl, první část kariéry jsem strávila v novinách, ale právě kvůli Aktuálně.cz jsem na webu už od roku 2006, proto žádnou změnu necítím. Pořád píšu články. To, že jsou na webu, neznamená, že k informacím přistupuju lehkomyslněji.
Je vůbec budoucnost investigativní žurnalistiky na stránkách tištěných deníků, nebo se přesouvá na specializované internetové weby?
Chtěla bych věřit, že noviny nezaniknou, ale jistá si tím nejsem. V současné době mi připadá web jako dobrá platforma, nicméně složitější kauzy nebo kauzy většího rozsahu zpracováváme v tištěném magazínu Neovlivni.cz. Na webu lidé přistupují k informacím jinak, jinak je konzumují. Když už si koupí časopis, vědí proč, a také ho tak čtou.
Litovala jste někdy rozhodnutí stát se novinářkou?
Ne. Ta práce je skvělá.
Jaromír Štětina
nositel ceny Ferdinanda Peroutky za rok 1997, novinář, spisovatel, politik
Smutek válečného zpravodaje
Vít Voltr
Pane Štětino, jak se stane z novináře, válečného reportéra a velice akčního člověka stane politik?
Novinařinu jsem začal dělat až v lednu 1990 v obnovených Lidových novinách, to už mi bylo skoro padesát. Vydržel jsem u ní čtrnáct let. Jelikož jsem byl většinu roků téhle své životní etapy válečným zpravodajem, usoudil jsem poté, že nastal čas nejen válečné konflikty popisovat, ale taky se jim pokusit aktivně bránit. Proto jsem šel do politiky. Válka je totiž největší svinstvo, jaké člověk vymyslel.
Bál jste se někdy ve válce o život?
Samozřejmě, že jsem se bál. Viděl jsem pár mladých kluků, kteří chtěli být slavní váleční zpravodajové a ověšení technikou, nastrojení v červených bundách špatně skončili. Kdo se nebojí, vystavuje se velikému riziku. Celá řada mých kamarádů války nepřežila. Bát se je dobré, ale člověk nesmí dopustit, aby ho strach ovládl. Strachy jsou dvojího druhu. Jeden je neustálý, dlouhodobý. Ten funguje, když se vypravíte do války někam, kde to neznáte. Obyčejně bývá ještě větší z dálky, než když přijedete na inkriminované místo a naučíte se tam pobývat. Ten druhý strach je okamžitý, umrtvující. Nastává třeba, když vypukne střelba, když se bojíte, abyste to nekoupil. Ale hlavní pocit, který jsem vždycky z války měl, nebyl strach, nýbrž smutek. Takový trvalý smutek. Kdo dělá tohle řemeslo, často mu podléhá. Hodně mých kolegů začalo pít. Nechal jsem toho včas. Ale ten smutek ve mně pořád je. Josef Škvorecký o tom napsal v jedné své povídce, jmenuje se Smutek poručíka Borůvky. Jde o příběh kriminalisty, který je postižený oním trvalým smutkem, poněvadž vidí zlo bezprostředně.
Co považujete dnes za největší hrozbu pro svět?
To si netroufnu říct. Za největší hrozbu pro Evropu ale považuji možný rozpad Evropské unie. EU je úžasný pokus o spojení evropských národů a jejím rozbitím by tento pokus skončil. Vždyť my tady v Česku žijeme už přes sedmdesát let v míru, což se dosud žádné generaci Čechů nepodařilo. Nikdy v historii u nás nepanovalo tak dlouhodobé období míru. A zásluhu na tom má právě existence Evropské unie. Bojím se, že podaří-li se Rusku vyhrát hybridní informační válku, kterou vede proti Evropské unii Vladimir Putin, mohou se najednou otevřít staré evropské rány a začnou hnisat. Alsasko, Sedmihradsko, Těšínsko, Žitný ostrov… Kdyby Evropská unie skončila ztratíme garanci míru.
Jste nositelem Ceny Ferdinanda Peroutky. Dostal jste ji za práci pro Lidové noviny nebo pro malou nezávislou zpravodajskou agenturu Epicentrum, kterou jste založil v roce 1994?
Bylo to za terénní práci válečného zpravodaje v první a druhé čečenské válce, kam jsem se vydal právě v rámci agentury Epicentrum.
V roce 2000 jste obdržel od prezidenta Václava Havla Medaili za zásluhy. Přijal byste toto ocenění i dnes, od současného prezidenta?
Pro mě bylo vyznamenání od Havla významné, měl jsem velikánskou radost. Dostali jsme je tehdy spolu s kolegyní Petrou Procházkovou za reportování z Afghánistánu a za filmy, které jsme tam natočili. Kdybych ale měl toto ocenění dostat od nynějšího prezidenta Miloše Zemana, odmítl bych ho, protože si myslím, že by ta cena byla znehodnocena tím, že ji uděluje on.
Jste hodně aktivní na sociálních sítích, spravujete si Facebook a Twitter sám?
Ano, úplně sám. Ono mi to trošičku nahrazuje novinařinu. V Senátu jsem psal přímo z lavice a dělám to i v Evropském parlamentu. A mám radost, když něco uveřejním a předběhnu Reuters nebo ČTK.
Erik Tabery
nositel Ceny Ferdinanda Peroutky za rok 2008, novinář, šéfredaktor týdeníku Respekt
Média nemají rozdmýchávat negativní vášně
Jana Pfeiferová
Jaký je váš vztah k Ferdinandu Peroutkovi?
Já mám k němu vztahů několik. Díky Ferdinandu Peroutkovi jsem se vlastně dostal do Respektu. Psal jsem o něm referát na vysoké škole. Při studiu Přítomnosti jsem si všiml jistých podobných rysů s Respektem. Domluvil jsem si tedy schůzku s tehdejším šéfredaktorem časopisu, Vladimírem Mlynářem. Chtěl jsem se ho zeptat na srovnání. A když už jsem tam byl, tak jsem tam zůstal. Mám k němu tak trochu i osobní vztah – můj děda, herec Zdeněk Štěpánek, se s Ferdinandem Peroutkou znal. Po válce byl hon na nejrůznější umělce, včetně mého dědy. Ferdinand Peroutka se ho zastal ve Svobodných novinách, které tehdy řídil.
Čím Ferdinand Peroutka vynikal?
Peroutka byl génius v mnoha směrech. To jsem si uvědomil, už když jsem poprvé četl jeho texty. Ty jsou ve srovnání s tehdejší žurnalistikou na vysoké úrovni. Články se dají číst i dnes, navíc jsou psané krásnou češtinou. Jednou z nejhezčích, co v novinařině znám. Psal nápaditě, měl výborné postřehy a uměl být i vtipný. Z jeho psaní je patrná velká znalost, ale také arogance – ale to k té práci asi patří. Kromě toho mě fascinoval svou odvahou. Nacisté ho povolali zpátky z koncentračního tábora a nabídli mu luxusní život, když bude psát pro kolaborantskou Přítomnost. V koncentráku měl před sebou vidinu téměř jisté smrti, a přesto odmítl. Málokdo by mu vyčítal, kdyby na to přistoupil. Ta odvaha nemá v českých dějinách obdobu.
Jak se z tohoto hlediska díváte na kauzu s údajným článkem Hitler je gentleman?
Zpochybňování Peroutkovy kredibility a odvahy považuji za jednu z neodpornějších věcí. Byl to statečný člověk. Nepochybně napsal za druhé republiky texty, kde nebyly úplně šťastné formulace. Z nich ale stejně víte, proč je psal. Ty články byly velice odvážné – Peroutka se v nich zastával českých Židů. V době, kdy se jich nezastával vůbec nikdo.
Proč myslíte, že Miloš Zeman výrok o tom, že Peroutka byl fascinován nacismem pronesl? Byl to spíš náhodný impulz, kterým chtěl vzbudit pozornost, nebo šlo o promyšlený kalkul?
Je to kombinace. Na začátku chtěl na Peroutkovi ukázat, že novináři a intelektuálové dějinně vždy selhávali. Viděl to jako příležitost, aby zase ve společnosti rozdmýchal averzi a hysterii. Jenže už mu neslouží paměť. Miloš Zeman si totiž stále myslí, že je ve stejné mentální kondici jako před deseti lety. Kdyby přiznal omyl, připustil by, že tomu tak není. Přitom kdyby se Miloš Zeman druhý den omluvil za omyl, všichni by nad tím mávli rukou. Když se ale prokázalo, že to Peroutka nikdy nenapsal a Zeman přesto trval na svém, už to nebyl omyl. Byla to cílená lež a manipulace. Později se podle mě rozhodl otestovat, jak snadno mu projde lež. A ona mu prošla neskutečně snadno. Je to úplně na stejné rovině, jako kdybych já tvrdil, že Miloš Zeman je pedofil a neměl jediný důkaz. Jestliže jsou lidé ochotni akceptovat, že si prezident může o komkoli cokoli vymyslet, opakovat to a nenést za to žádnou odpovědnost, tak společnost svým způsobem končí. Mě překvapuje, že lidé tomu nechtějí razantněji čelit. Spousta z nich si řekne, on zase něco plácnul, jsou to jen takové bonmoty. To je nebezpečné.
Mnoho lidí bere Miloše Zemana více jako zábavnou figuru než jako prezidenta.
Je pravda, že Miloš Zeman tímto krokem snižuje svůj význam. Lidé už mu tolik nedůvěřují, ale pořád je to prezident. Tady jde o princip. Prezident lže a ničí příběh konkrétního člověka. Nám, jako novinářům, neprojde sebemenší chyba. Hned nám čtenáři píšou. Jemu projde intelektuální vražda Ferdinanda Peroutky. Od Miloše Zemana, který nikdy takovou odvahu neprojevil, je to drzost. Peroutka byl hrdina. O kolika lidech to dnes můžeme říci?
Zmínil jste morální integritu Peroutky. Jak je pro vás důležitá v profesi novináře?
Morální integrita je základní věc spojená s touto profesí. Máme výhodu i nevýhodu, že žijeme v době, která nás nestaví před takto fatální rozhodnutí. Ale v něčem je to těžší. Protože je celá řada drobnějších témat, u kterých není tak jasné, kde je hranice mezi dobrem a zlem. Musíme ji ale stále hledat.
Podle průzkumů jsou novináři často u veřejnosti vnímáni negativně. Lidé nevěří ani nezávislosti mediálních institucí. Kde vidíte příčiny?
Měnící se pohled na média zažívá celý západní svět. V Americe je jedna z nejnižších důvěryhodností v média v historii. V Česku jsme měli od roku 1989 velmi krátkou dobu k uvědomění si smyslu médií a vybudování si vztahu k nim. Ale je pravda, že tu byla i řada médií, která dělají branži ostudu. Problematická je také definice novináře. Řadíme do něj i lidi, kteří dělají ten nejhnusnější bulvár? Každopádně, neumím si představit profesi, u které bych s větší hrdostí a radostí říkal, že ji dělám. Novinařina je pro mne důležité, zajímavé a čestné povolání. Ta profese je velmi zajímavá a já si ji užívám. Je tu mnoho záporů, jako například únava a stres. Ale nikdy jsem nelitoval. Dokud mohu dělat novinařinu v podobě, jakou jsem si vysnil, tak bych neměnil.
Šéfredaktorem Respektu jste už osm let. Myslíte si, že jste přísný šéfredaktor?
To se mi těžko hodnotí. Ke své roli přistupuji tak, že nemusím kolegy poučovat, jak mají dělat svou práci, ale mám největší odpovědnost. Proto mám poslední slovo, pokud je někde nějaká nejasnost. Snažím se ale také být takový deštník, na který jde všechna kritika a naštvání. I ta nejmenší chyba v časopise je moje chyba. Je to moje zodpovědnost.
Často se říká, že Respekt je časopis pražské kavárny. Vy jste nedávno komentoval diskuse kolem rozhovoru v DVTV s Olivií Žižkovou. Napsal jste, že bychom se části společnosti, která reprezentuje její názory, neměli smát, ale měli bychom se snažit s ní komunikovat. Přemýšlíte při tvorbě obsahu i jak komunikovat s těmito lidmi?
Videoklip paní Žižkové je absurdní. Komunikace v éře sociálních sítí je ale složitá, když se lidé začnou vysmívat paní Žižkové, začnou mít ti, kteří mají podobný názor jako ona, dojem, že se vysmívají i jim. A tak se opět prohlubuje příkop ve společnosti. Čímž neříkám, že tu není prostor pro satiru. Je nutné hledat správnou míru. Novinář má být kritický, ale přitom by neměl vzbuzovat dojem, že se na někoho povyšuje nebo že se vysmívá jeho obavám. Média nemají rozdmýchávat ve společnosti negativní vášně.
Jak se podle vás změnila role novináře s příchodem internetu?
Když to zjednoduším, tak na internetu je novinářem v podstatě každý. Status lajkují či sdílejí další lidé a tím se šíří mezi veřejnost. Lidé si ale moc neuvědomují, že mají za tyto „informace“ zodpovědnost. Takové prostředí klade na naši profesi větší nároky. Pokud se chceme odlišit od balastu a lží na sociálních sítích, musí být naše práce co nejpřesnější a nejvěcnější. Aby byl patrný jasný rozdíl.
Vidíte na sociálních sítích i pozitiva?
Ano – mám mnohem rychlejší zpětnou vazbu od čtenářů, kteří tématu rozumějí. A mohu s nimi komunikovat. To nikdy dřív nebylo.
Často chodíte na debaty do středních škol. Jaký myslíte, že má vztah k médiím současná „internetová generace“?
Z debat na středních školách saji energii a u studentů vidím hodně zájmu a nápaditosti. Mladí lidé ale často neumějí třídit informace a rozeznat jejich důvěryhodnost. Dalším problémem je, že tato generace není zvyklá platit za obsah. To může ohrozit budoucnost tradičních médií. Tomu bychom měli věnovat pozornost. Pro budoucnost svobodné a demokratické společnosti je zásadní mít dostatek nezávislých, kvalitních informací a také lidi, kteří o ty informace budou stát.
Jaká česká média jsou podle vás kvalitní?
Mám rád Aktuálně.cz. a DVTV. V Seznam zprávách je také mnoho skvělých novinářů. Přes všechny výhrady máme kvalitní veřejnoprávní média a pořady jako 168 hodin nebo Reportéři ČT jsou špičkové.
Na druhou stranu, myslíte si, že tady nějaké žánry a obsahy chybí?
Hodně. Obecně Česku chybí kvalitní, detailně analytická novinařina. Trend tu vede ke stále kratším a povrchnějším textům. Mělo by tu být také více autentických zahraničních reportáží. Mediální scéna obecně, a to včetně Respektu, selhává v psaní o Evropské unii. Nemáme tam své zpravodaje a společnost je ohledně dění v EU podinformovaná. Přitom Evropská unie, to jsem my – to je domácí politika.
Marek Wollner
nositel Ceny Ferdinanda Peroutky za rok 2015, novinář, spisovatel, šéfredaktor reportážní publicistiky České televize
Za největší urážku považuju tvrzení, že jsem lhář nebo úplatný člověk
Kateřina Kovácsová
Jaký máte názor na novinářské vzdělání? Měli by novináři mít vystudovanou žurnalistiku?
To určitě nemusejí. Považuji za důležité mít vzdělání, ale nemyslím tím vzdělání formální, spíš skutečné. Novinář by měl být člověk, který po vzdělání prahne, protože je při jeho práci důležité zachovat si odstup a nadhled. Díky vzdělání vidíte věci v širším kontextu a nepodléháte různým manipulacím.
Studenti si často stěžují, že na Fakultě sociálních věd UK, kde žurnalistiku studují, se věnuje příliš prostoru teoretické výuce na úkor praxe.
Tenhle názor nemám rád. Popuzuje mě, protože z něj mluví pohrdání vzděláním. Vzdělání není nic prakticky užitečného. Ze školy je důležité získat přehled o etice, filozofii, sociologii, politologii.
Češi stále méně vnímají povolání novináře jako prestižní. Čím si to vysvětlujete?
Chyba je, že se v českém novinářském prostředí pohlíží na seniory jako na staré a okoukané. Novinařina je kromě jiného také založena na zkušenostech a poznání. Dále – novináři samozřejmě také někdy chybují, ale lidé jim, na rozdíl od politiků, chyby neodpouštějí. Vzniká tím dojem, že novináři jsou profesionální lháři, a to mi vadí ze všeho nejvíc. V životě jsem neprohrál žádný soud. Za celých dvacet šest let v médiích jsem se nemusel nikomu omluvit a nebyl jsem usvědčen z toho, že bych lhal. I přesto se najdou lidé, kteří mi píší, že jsem lhář. Mě se to hrozně dotýká, vnímám to jako největší urážku, ještě kromě toho, že jsem úplatný.
Témata v pořadu reportéři ČT bývají občas kontroverzní. Máte někdy strach?
Kvůli práci jsem strach nikdy neměl. V noci mi sice někdy chodí výhružné zprávy, ale mě neděsí.. Nedávno se mi však na sjezdovce na chvíli ztratil syn a zjistil jsem s velkou naléhavostí, co znamená mít strach.
Chtěl jste být odjakživa novinářem?
Vzpomínám si, že jsem chtěl být řidičem kamionu, abych mohl jezdit na Západ. Pak jsem chtěl být tělocvikář, protože jsem měl dobrého učitele tělocviku a byl jsem na sport šikovný. Teprve v patnácti, šestnácti letech se mi svět začal otvírat jinak a změnily se mé priority. Říkal jsem si ale, že do novin nepůjdu, dokud nebudou svobodné. Vůbec jsem nevěděl, jestli někdy budou. Domníval jsem se tedy, že se žurnalistika stane pouze nástrojem pro to, abych rozvíjel svou schopnost psát a myslet. Zbožňoval jsem Karla Čapka a později Ferdinanda Peroutku. Uvědomoval jsem si, že spisovatel tohoto typu je významná instituce. Je to někdo, kdo může spoustě lidí otevřít oči.