Ve čtvrtek 19. dubna 2018 se sešli členové Společnosti Ferdinanda Peroutky a Společnosti bratří Čapků, aby kromě výročí skonu Josefa Čapka (duben 1945) a Olgy Scheinpflugové (duben 1968) si připomněli 40 let od smrti Ferdinanda Peroutky. U jeho hrobu zazněly dva projevy – svou vzpomínku na obnovu Přítomnosti po Listopadu 1989 přednesla Libuše Koubská, o Peroutkově odkazu pak byla slova Petra Pitharta.

Pár slov k Peroutkovi i jeho zemi

K mrtvému se nehodí mluvit dlouho. Ani k těm, kteří zasvětili kus života jeho památce a přicházejí k jeho hrobu.

Promluvím opovážlivě k této zemi, do které se mrtvý třikrát vracel: dvakrát z koncentráku a potřetí v urně z Ameriky. Nejdříve dvakrát proto, že mu gestapáci nabídli úpis: služ nám a můžeš tu zůstat. Jinak šup s tebou zpátky do lágru.

Raději se vrátil do lágru. Myslím si, že Peroutka měl o to vřelejší vztah k rodné zemi, oč méně ho ve své zamračené a často nabručené tváři ukazoval. Ale víme, že se s Amerikou, na rozdíl od řady svých kolegů a přátel, nesžil. Nesedla mu. Ani on jí. Je to zvláštní, on, prototyp anglosaského gentlemana. Našel si tam jezírko, spíš náš rybník, prý podobně jako u nás. Ale ztracený daleko za mořem. Lost Lake.

Vzpomíná kdesi, kdy a kde, za jakých okolností se rozhodl začít psát Budování státu. To už se psal roku 1931 nebo 1932. Bylo to odvážné rozhodnutí – po tolika letech, plných práce a společenského života, tedy určitě ne času přípravného studia archivů a starých novin a časopisů. Četl jsem tu vzpomínku na neobvyklou genezi Budování státu a je mimořádně dojemná: autor byl náhle osloven kusem krajiny, jakýmsi zjevením, které k němu promluvilo, snad jakousi polní cestou vzhůru, jedním konkrétním kusem české země. Ten hlas země musel být mimořádně silný, anebo sluch Peroutkův mimořádně citlivý, anebo nejspíše platilo oboje, když se tehdy a tam rozhodl pustiti se do tak velikého díla.

Ta představa prchavé, ale v paměti zaseknuté chvíle inspirace, a pak vědomí dokončeného díla vyvolává snad nejen v nás tady kolem hrobu silný dojem z toho velkého člověka. Ten již máme, ale máme jej nyní o cosi větší: vztah k zemi, krajině, intimně známé, bez které jste nemohl dobře žít. Vlastně jste tam nemohl ani pořádně psát, i když jste psal a mluvil více než jiní. Nebylo to ono. Nebylo u toho ono posvěcení zemí. Chtěl jste psát o příbězích lidí, spíše než o efemeridách politiky, i když jste je pojednal tak, že je budeme vydávat znovu a znovu. Chtěl jste být českým spisovatelem. My vám toto vaše celoživotní přání touto tichou slavností setkání u vašeho hrobu stvrzujeme, ano, bylo to tak. Chtěl jste psát v české zemi česky o příbězích lidí a stalo se, že v této zemi můžete nakonec alespoň spát.

V této zemi, nad kterou se dosud vznáší ohavný stín pomluvy, kterou ne, a ne definitivně smazat. My tady kolem vás, Ferdinande Peroutko, tiše slibujeme, že vás v tom nikdy nenecháme. Že nad vaší i naší zemí, která vás tak silně, a tak cudně zároveň inspirovala, se stín pomluvy postupně rozplyne.

Budeme o vás psát a mluvit a vydávat vaše dílo, snad se nám podaří udělat to jednou konečně pořádně, se vším všudy.

Ale co říci této zemi, v níž spočíváte, a kterou jste tolik potřeboval? Je to opovážlivé? Nenech si lhát, zemi naše, zejména když to trvá dlouho a lže se moc. Probuď své lidi, nakopni je, ať se zastaví ve svém shánění a řeknou tomu všemu dost. Proto se Peroutka k tobě vrátil potřetí, chápej, aby pomohl i tím, co z jeho těla zbylo, aby pomohl k tomu, aby se tu nelhalo.

Je to málo? Je to dost. K dobudování našeho i vašeho státu je to dost.

Za rok na shledanou. My, lidé pera, podáme vám zprávu o stavu lži v Čechách a na Moravě a ve Slezsku. Jdeme na to, proti ní, té lži a všem jiným lžím.

Petr Pithart

Co jsme se učili od Peroutky

Shodou dobrých okolností jsem v letech 1998 – 2008 pracovala v časopise Přítomnost, který se od roku 1990 snažil navázat na prvorepublikovou Přítomnost Peroutkovu. S větším či menším úspěchem – do stejné řeky se zkrátka dvakrát nevstoupí.

Zavedli jsme v té obnovené Přítomnosti rubriku Tehdy, celostranu, do které jsme vybírali ukázky z Peroutkových časů. V redakci jsme měli kromě tmavozelené sametové vesty po Ferdinandu Peroutkovi, taky polici s kompletními svázanými ročníky jeho Přítomnosti, což byl vzácný mecenášský dar. Ten, kdo dostal úkol něco z nich vybrat, místo, aby pracoval, se pokaždé na celý den začetl a vykřikoval, jak dobře to a ono sedí na aktuální situaci.

Dnes je veškerá Peroutkova Přítomnost dosažitelná v digitalizované podobě, takže si to může ověřit kdokoliv.

Od Peroutky jsme se učili taky jeho věcnému a srozumitelnému tónu, ale zároveň i tomu, že časopis by měl mít svůj názor, svoji tvář, že by neměl podléhat módám a náladám nebo okamžitým představám, jak se co nejvíc zalíbit čtenářům. Že by neměl čekat, jaká témata se snesou na stůl, ale sám je nastolovat. Těžké zadání. Snažili jsme se je plnit – zase po Peroutkově vzoru – sestavením stálého a podobně uvažujícího okruhu osobností redakční rady. Navázali jsme taky na Peroutkův oblíbený žánr – anketu. Nejúspěšnější to bylo se současnými vysokoškoláky, třeba, co pro ně dnes znamená Palachova oběť pro obec, co Charta 77, listopad 89.

Důležité bylo to „dnes“, jak řekl Peroutka, časopis má být věrný svému názvu a zabývat se Přítomností, vzpomínky a kramaření ve starých věcech nechat jiným.

Ferdinand Peroutka je jedním z těch, kteří mě utvrdili v přesvědčení, že úlohou novinařiny není jen informovat, ale také pomáhat v orientaci v životě i ve světě, vést lidi ke kritickému myšlení, k tomu, aby si  zachovali zdravý rozum a řídili se podle něho v obtížných situacích.

Libuše Koubská, v letech 2000 – 2008 šéfredaktorka Přítomnosti