Ondřej Štindl

Je doloženo, že Ferdinand Peroutka, považovaný za největšího českého novináře 20. století, toužil, a s postupujícími léty čím dál víc – být hlavně spisovatelem. To považoval za svou metu. V roce 1947 si poznamenal: Chci-li dále psát dramata a romány, asi bude nutno si počínat jako římský rolník; v v jedné ruce pluh, v druhé meč – to je budu si muset situaci vybojovat. 

Když si zadáte v Googlu jméno Ondřej Štindl, vyskočí charakteristika novinář, spisovatel, filmový scenárista. Jak to má nastaveno on, co je pro něj nejdůležitější?  

Těžko říct. Z hlediska toho, kolik čemu věnoval času a co  ho živí, tak prý je především novinář. Ale protože mu leží v hlavě ještě jiné záležitosti, než o nichž se píše v novinách, tak s tím zkouší dělat víc. Literatura je přitažlivá také tím, že je v ní autor svobodnější ve smyslu formy i ve smyslu fabulace. 

V každém případě v médiích už účinkuje třicet let. Hned po listopadu 1989, to ještě studoval na Pedagogické fakultě UK, začal s kamarády chystat vysílání nezávislého rádia. Vzniklo z toho Rádio Stalin, protože vysílalo z míst někdejšího Stalinova pomníku, časem se legalizovalo jako Rádio 1. Ondřej Štindl tam coby Strašidelný Ondřej moderoval hitparádu Strašidelný zámek. S Rádiem 1 spolupracuje dodnes. Pak začal také psát pro Revolver revue, hlavně o filmu a o muzice. Byl to dobrý začátek, protože v té redakci pracovali s texty s péčí, jakou pak už nikdy nezažil. Hodně ho to naučilo. 

Regulérně se začal živit žurnalistikou od poloviny devadesátých let. Nejdřív v zahraniční rubrice agentury ČTA, pak v Lidových novinách v kulturní rubrice a jako komentátor. V letech 2000 až 2006 pracoval v tehdejší české redakci BBC – jako vnitropolitický zpravodaj a komentátor se zaměřením na kulturu, zejména film. Byla to prý příjemná etapa, dobře nastavený redakční systém, vysoká profesionalita, dobrá společnost, malinký podnik, žádné intriky. Když BBC bohužel rozhodla, že už není české sekce zapotřebí, odešel do týdeníku Týden a pak se zase vrátil do Lidovek. S příchodem nového majitele novin Andreje Babiše pak dal spolu s řadou dalších redakčních kolegů výpověď. Ve snaze vytvořit protiváhu oligarchizovaným českým médiím založili zpravodajský server Echo24.cz. 

Na námitku, že Echo je poněkud sólistické, že každý si tam hude svou melodii, Ondřej Štindl odpovídá, že zase není na českém dvorku tak moc alternativ. Navíc převažuje opět výhoda komorního podniku, tovární ráz velkých vydavatelství ho odpuzuje. 

Je renomovaný komentátor s širokým tématickým záběrem, vzdělaný, s příjemným nadhledem ironickým i sebeironizujícím, s osobitým vyjadřováním. O to všechno je dnes značná nouze. 

Jak se na situaci ve své profesi dívá on sám? „Komentátoři jsou dnes něco jako fotografové, protože je to řemeslo, které začal dělat úplně každý. Všichni fotí, všichni komentují. Je těžké v tom obstát. 

Navíc sílí mylný názor, že stačí fakta a občan už si závěr udělá sám. Přece už jen tím, která fakta nabídnete, už komentujete. Ale snad komentáře nějaký význam mají, pořád je někteří lidé ještě čtou, stejně jako někteří ještě čtou detektivky.“ 

Měl by komentátor čtenáře vychovávat? Vztah autor-čtenář, tvůrce-publikum je podle Ondřeje Štindla vždycky nerovnoprávný. I když internet, sociální sítě vytvářejí iluzi, že tam nějaká rovnoprávnost je. Ale není, jeden zpívá, druhý poslouchá. Je to tedy trochu učitelská pozice. Zároveň ale nemá čtenáře nějak v hlavě, když píše, neklade si otázku, co ty na to řekneš, milý čtenáři, jak bych tě potěšil, jak bych ti to vysvětlil. Ne, Ondřej Štindl nechce vychovávat, nechce vést někoho odněkud někam. Ani komentátor přece nemusí mít názor na všechno, ale když už ho má, měl by být zformulován co nejpečlivěji, doložen a srozumitelný. 

Těch komentářů je pět, šest i více týdně. A snadno se mu nepíšou. Mívá dlouhý rozjezd, nakonec se to zlomí.

Očividně je Ondřej Štindl pilný autor. Kromě takřka každodenního komentování, napsal scénář k filmu Pouta, za což dostal v roce 2010 ocenění Český lev. Následovaly další filmové scénáře Místa a Svět pod hlavou. V posledním desetiletí mu vyšly dva úspěšné romány – Mondschein a K hranici. A příští měsíc se v knihkupectvích objeví další jeho próza nazvaná Až se ti zatočí hlava. Zatím je o ní známo, že tématicky čerpá ze současnosti, má temně groteskní tón a hlavním hrdinou je vyhořelý novinář. 

Prý to není příliš autobiografické. Tak pevně doufejme, protože to by byla opravdu škoda. 

Blahopřeji k Ceně Ferdinanda Peroutky.

Libuše Koubská