Jaroslav Kmenta

“Je mi 11 let a nevím, co je hlad a bída.” To jsou první slova, která kdy nějaké české periodikum otisklo Jaroslavu Kmentovi. Většinou u novinářů dohledáte jejich poslední článek, ty první se určují obtížně. Kmenta tehdy napsal dopis do týdeníku Československé televize, sice mu ho zkrátili na pár vět, ale otiskli. 

Dnes se Jaroslavu Kmentovi blíží padesátka a myslím, že za svými tehdejšími slovy si může klidně stát. Komu se to stane. Ovšem od roku 1980 ví o dost víc. Ví hodně o tom, jak se u nás už třicet let dělá politika, jak je někdy propojená s byznysem, jak funguje podsvětí, jak si premiér Gross koupil byt, jak to bylo s Mrázkem a Krejčířem, jak svou stranu řídil Vít Bárta, jak přišel k majetku Andrej Babiš atd. A dost možná ví i několik věcí, které zatím nenapsal.

Narodil se v únoru 1969 v Nymburce a zůstal mu jako občan věrný. Vystudoval Pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy a v roce 1989 ještě jako student zakládal v Nymburce Občanské fórum. Vydával místní Zpravodaj OF a s ním se pojí už první setkání s těmi, kteří budou jeho profesní kariéru provázet. Ve Zpravodaji v roce 1990 otiskl karikaturu, na které dva místní komunisté míří k volbám a za nimi s lístky KSČ v zubech táhnou krysy. Poselství nemohlo být jasnější. Leč jedním z těch dvou v čele zástupu krys byl místní sportovní funkcionář a později politik a právník Miroslav Jansta. Na Kmentu putovalo jeho vůbec první trestní oznámení. Dodnes jich byly desítky.

Jaroslav Kmenta se následně stal redaktorem ČTK, od roku 1993 pracoval sedm let v Mladé frontě DNES. Když začala mít ODS v roce 1997 problémy s finančními skandály. Zjistilo se, že jeden jejich sponzor je dávno mrtvý Maďar Lájos Bács a druhý z ostrova Mauricius neexistuje. ODS prostě lhala a své skutečné mecenáše skrývala pod neexistující sponzory. V té chvíli Kmenta dostal informaci, že k tomu všemu má ODS ještě tajné konto ve Švýcarsku. Následovaly dobře známé události označené Václavem Klausem jako sarajevský atentát a padla vláda. 

Přestože se stal v té době hvězdou české investigativní žurnalistiky, usoudil v roce 2000, že čas na změnu a Mladou frontu opustil. Postupně prošel redakcemi Zemských novin, Supru, Impulsu a Instinktu. Své angažmá v bulváru později v jednom životopise označil za chybu, za kterou pak dost pykal, prý třeba tím, že nikdy nedostal Cenu Ferdinanda Peroutky. 

V roce 2003 se do Mladé fronty vrátil a zůstal dalších deset let. Kmentovy články dál odhalovaly spojení politiky a mafie, korupci, nepravosti a dovedly k rezignaci politiky jako byl Egon Lánský, Vít Bárta a asi nejslavnější případ Stanislav Gross. 

Premiér tehdy padl kvůli nevysvětlitelnému financování nákupu svého bytu. “My jsme to začali,” vysvětluje Jaroslav Kmenta, “ale v důsledku Gross rezignoval, protože nemohl ustát tlak v Parlamentu a uvnitř sociální demokracie. Nechtěli v čele člověka, který ohrožuje volební preference svou lží. Dohnala ho k tomu politika, my to jen našli a odstartovali. Radost to člověku nedělá, možná jen pocit spokojenosti, že žurnalistika ještě funguje a plní svou roli.” Dnes toto své tvrzení Jaroslav Kmenta měsíc co měsíc dokazuje na stránkách magazínu Reportér, který vznikl poté, co Andrej Babiš koupil vydavatelství MaFra a fakticky tak rozprášil tamní zjevně schopný a úspěšný investigativní tým. 

Jaroslav Kmenta ale nezmlkl. Kromě pravidelné novinářské práce, napsal zatím dvanáct knih. Začalo to dávno Pouštní horečkou, která upozornila na kauzu nemocných vojáků, kteří v roce 1990 prošli válkou v Perském zálivu. Přišel na utajované informace, že československá protichemická jednotka naměřila tehdy v Perském zálivu v ovzduší chemické otravné látky sarin a yperit. A to ministerstvo obrany zpochybňovalo. Nakonec si toho všimla i zahraniční média a Kmenta začal poskytovat rozhovory korespondentům amerických novin The New York Times či agentuře AP. Ministerstvo obrany nakonec přiznalo barvu a potvrdilo naměření otravných látek ve válce. “Tam jsem si ověřil,” říká Jaroslav Kmenta, “že když máte dobré informace, nemusíte se bát. Označovali mě za lháře, a najednou přicházely další zdroje, veteráni ze Zálivu a ti to všechno potvrdili… Novinář se nemá bát elit, politiků, státních úředníků, když má pravdu. Největší zločin, kterého se politik může dopustit, je lež, protože ho to udělá nevěrohodným, a nakonec směšným.” 

Následoval Český špion Erwin van Haarlem – příběh českého rozvědčíka Václava Jelínka, který přijal jako krycí legendu jméno chlapce, který se na konci druhé světové války ocitl bez rodičů, až jej přijala jedna česká rodina a dala mu své jméno. Jméno Erwin van Haarlem zůstalo tedy volné a český špion Jelínek si ho mohl vesele přivlastnit. Pokud by ovšem svého skutečného Erwina nezačala po čase hledat jeho skutečná holandská matka… Tento příběh nyní pro film připravuje jedna hollywoodská produkce. 

Následovaly knihy o kmotru Mrázkovi, kvůli kterým dokonce politici prosadili náhubkový zákon zakazující zveřejňování odposlechů. Stranu Věci veřejné a jejího lídra Víta Bártu pak Kmenta vylíčil ve své další publikaci nazvané Všehoschopní. Tato investigace odstartovala vládní krizi a stranu rozložila. V té době si také více než kdy před tím Kmenta uvědomuje rizika spojená s vytrvalou prací novináře – začnou vám chodit anonymy, které píší, že vědí, kdy chodí vaše děti ze školy a podobně. A pak se můžete rozhodnout, buď toho necháte, propadnete paranoie nebo jdete dál a prostě některé věci už nepodceňujete. 

A Jaroslav Kmenta šel dál. Nemalý úspěch měly také tři knihy o Radovanu Krejčířovi, které se podobně jako trilogie Kmotr Mrázek staly námětem pro natočení celovečerních filmů Příběh Kmotra a Gangster KA. A zatím dvanáctku publikací uzavírá Boss Babiš o podivném světě miliárdáře a dnešního českého premiéra. Shrnuje, v čem je oligarcha Babiš nebezpečný, jak zbohatl, s kým se zapletl a co všechno ještě tají. Popisuje nejen jeho skutečný podnikatelský zrod a nemilosrdné praktiky v byznysu, ale přibližuje i jeho roli v polosvětě kolem kmotrů Františka Mrázka, Tomáše Pitra či Radovana Krejčíře.

Jaroslav Kmenta na své stránky vyvěsil desatero investigativní žurnalistiky. Vezmu to alespoň v hlavních bodech – nejde to bez zkušeností, investigativcem se novinář nerodí, ale roky roste. Musí k tomu být důsledný – otevřít problém a nechat ho po třech článcích zvadnout, to se nikam nedostanete. Investigativec musí umět jednat s lidmi – kvalitní informace nezískáte po telefonu. Potřebujete zdroje a trvá to léta, než si je vybudujete. Pokud chtějí lidé, abyste jim věřil, musí věřit i oni vám. Musíte mít skvělého šéfa a ten zase dobré právníky – jako sám voják v poli brzo padnete. Chce to umět využívat otevřené zdroje, protože na zdrojích beze jména kauzu nepostavíte. Musíte umět zasadit věci do kontextu a nebát se politiků a státních úředníků. Být přísný, ale korektní – pokud někoho usvědčujete z nekalého chování, rád vás mít nebude, ale emoce ať jsou na jeho straně. A potřebujete štěstí – pokud jdete za svou věcí svědomitě a dlouhodobě, výsledky se dostaví. 

Ferdinand Peroutka na počátku první republiky napsal knihu Jací jsme. Pro jeho současníky to nebylo nijak veselé čtení, ale byl to esej, úvaha. Články a knihy Jaroslava Kmenty říkají nám jací jsme byli po roce 1989 a jací jsme dnes. Jsou to reportáže, investigace, fakta. A také to pro nás není nijak veselé čtení. 

Ale přesto věříme, že Jaroslav Kmenta bude v té své zarputilosti a svědomitosti pokračovat ještě dlouho. Ode dneška opřen také o Cenu Ferdinanda Peroutky, která mu náleží nejen po zásluze, ale také jako malý dárek k jeho blízkým padesátinám. 

Martin Groman

 

Ondřej Kundra

„Pořád víc čtenářů přestává věřit klasickým liberálním médiím. Na scéně je cítit okouzlení alternativními weby, které čtenářům opakují, že jim všichni ostatní lžou, zatímco ony se naopak starají o jejich skutečné problémy. Zároveň je zásobují vylhanými zprávami. Co s tímhle fenomenem mohou dnes seriózní novináři dělat?“

Takto se nedávno zeptal novinář Ondřej Kundra Alana Rusbridgera, který dvě desetiletí stál v čele britského deníku The Guardian, když s ním vedl rozhovor pro týdeník Respekt. Stejnou otázku jsem   zkusila položit autorovi interview. Jak čelit hrozbě chytlavých, nebezpečných lží? 

Ondřej Kundra odpověděl, že žádný jednoduchý recept neexistuje. Že se nedá dělat nic jiného než na lež upozorňovat. Pokoušet se rozkrýt dezinformační weby, ukázat, kdo za nimi stojí, jaké má motivace. Vystavit je veřejné kontrole a kritice. Vycházet víc ven z redakcí, debatovat s veřejností. A hlavně nevyklízet pozice.

Zní to frázovitě, jako natyčovací hesla? Svým dosavadním angažmá Ondřej Kundra dokazuje, že ne. Osmatřicetiletý novinář má na kontě sedmnáctiletou práci v redakci Respektu, s níž začal spolupracovat už v roce 1999 jako student žurnalistiky. Taková věrnost titulu je v dnešní době opravdu výjimečná. 

Do Respektu šel s tím, že by chtěl psát o sociálních tématech, ale zrovna potřebovali posilu v domácí politice, tak do toho spadl. Ke komentování politické scény si později začal přibírat investigativní témata. Začalo to zkoumáním dění v české justici, kdy ani ona, ani policie nebyly ochotné – protože byly politicky zlomené – vyšetřovat případy spojené s politickou mocí. Ondřej Kundra tehdy- v letech 2007 až 2008 uveřejnil sérii článků, v nichž dokázal, že žábou na prameni je Vrchní státní zastupitelství v Praze. Podařilo se mu situaci nejen pojmenovat, ale taky odblokovat a přispět ke změně.

V dalších letech mu přibyla investigativní práce týkající se ruského vlivu u nás. Ta nakonec v roce 2016 vyústila v knihu Putinovi agenti, která plasticky a konkrétně popisuje, jak k nám pronikají ruští špioni, jak se snaží ovlivňovat orientaci státu. 

Tohle téma Ondřej Kundra sleduje dál, ale úspěšně se snaží i na jiném poli; aktuálně například otevřel případ snahy prezidenta Miloše Zemana a jeho okolí zasahovat do nezávislosti soudů, podařilo se publikovat veřejné výpovědi soudců, což přispělo ke zpřesnění pravidel Ústavního soudu, jak postupovat v živých případech.  

Na otázku, jestli se při své práci setkává s vyhrožováním, Ondřej Kundra odpověděl, že ano, speciálně v posledních letech, hlavně v souvislosti s odkrýváním dezinformačních kampaní. A jak se mu s tím žije? Bere to jako součást své práce, i když by to k ní patřit nemělo, protože přece když s někým nesouhlasíte, tak ještě neznamená, že mu budete vyhrožovat smrtí. 

Ondřej Kundra je přesvědčen, že v dnešní době se role novináře rozšiřuje. Nestačí jen psát do novin. Důležité jsou i ony debaty s veřejností a také knížky. Vedle už zmíněných Putinových agentů má na kontě také knihu Meda Mládková. Můj úžasný život a spolu s redakčním kolegou Tomášem Lindnerem knihu Můj syn terorista, což jsou příběhy mladých Evropanů, kteří odešli bojovat za Islámský stát.

V březnu mu vyjde v nakladatelství Paseka další nanejvýš pozoruhodná kniha. Vendulka. Jejím výchozím bodem je fotografie dvanáctileté židovské holčičky Venduly Voglové, která má na krku na provázku pověšenou cedulku s číslem 671. Snímek pořídil legendární fotograf Jan Lukas těsně před tím než ona a její rodiče byli v roce 1943 zařazeni do transportu směr Terezín. Ondřeji Kundrovi se po mnoha peripetiích podařilo Vendulku, jejíž tvář se stala symbolem holokaustu českých Židů, vypátrat v americkém státě Ohio a zaznamenat tragédii i statečnost její rodiny. Nejdříve v rozsáhlém textu v Respektu, teď i v knižní podobě. 

Jak patrno, dlouhodobě se věnuje silným tématům. Zdeptaný se tím zatím necítí, stále má motivaci. Není rozčarován tím, že i když vypátrá nepravost, nepřispěje to k okamžité změně k lepšímu. Nevidí důvod propadat skepsi; někdy se něco podaří, jindy hned ne. Ale klíčové je se nevzdávat. Je potřeba pracovat dlouhodobě, dovádět případy do konce.

Gratuluji k tomuto postoji a také k Ceně Ferdinanda Peroutky.

Libuše Koubská