O Adamovi Černém

V současnosti můžeme oceňovat práci Adama Černého ponejvíce jako kmenového komentátora na stránkách Hospodářských novin. Ale nejenom tam. Je slyšet i na rozhlasových vlnách, Radiožurnálu Českého rozhlasu 1., a poslední dva tři roky každý týden na Českém rozhlasu 6, což je stanice, která je pokračovatelka v práci České redakce Svobodné Evropy. Po názorech Adama Černého občas ochotně sáhne také Česká televize, obvykle při potřebě mít před kamerou erudovaného pozorovatele klíčových a výjimečných událostí na mezinárodní politické scéně. V naší televizi vystupoval průběžně při evropských summitech či irácké krizi.

Adama Černý je mimo to dost pravidelně dotazován na názory na českou a evropskou politiku respektabilními zahraničními médii jako jsou Financial Times, RFI, či německými deníky jak Die Welt nebo FAZ – Frakfurter Allgemeine Zeitung. Těmito médii je také často citován v souhrnech a přehledech názorů ze širší evropské scény. Jeho publikační činnost a názory zaznamenává i například kniha Václava Vebera „Dějiny sjednocené Evropy“.

Nejdůležitější však je, že v onom veletoku názorů, které média přinášejí, hlas Adama Černého reprezentuje hluboký a pravdivý pohled na podstatu dějů, jež zásadně ovlivňují osudy rychle se měnícího světa. Ale k tomu se nelze dobrat bez často až úmorné novinářské dřiny.

V ohnisku jeho zájmu – už řadu roků – jsou otázky evropské integrace a bezpečnostní mezinárodní vztahy. Tyto vztahy Adam Černý vnímá nejen jako problémy projednávané v Bruselu, ale jako výsledek průniku politik jednotlivých členských států Evropské unie. Pokládá proto za potřebné sledovat vývoj nejen tak, jak se jeví na vrcholných schůzkách, ale jak ho lze pozorovat v jednotlivých klíčových zemích, jako je Británie, Francie, Itálie, Německo.

Adam Černý je erudovaný novinář. Jenže kromě hlubokých znalostí je nutno ocenit i to jak vládne kultivovaným slovem, ústním i tištěním. A v žádném případě mu přitom nechybí vtip. Zřejmě jej měl po kom zdědit. Narodil se před 55 lety do novinářské rodiny. Otec Jaroslav Černý byl jedním ze zakladatelů známého kruhu recesistů. Po válce pracoval v Mladé Frontě, potom v Obraně lidu a v 60. letech ve Svobodném slově. Po příchodu okupačních vojsk byl otec Adama donucen opustit novinářskou profesi a mohl pracoval už jen v expedici tiskárny Mír. Adam Černý svého otce už postrádá přes 30 let. Jeho matka, Věra Richtrová byla účastnicí odboje – ve skupiny Předvoj, potom mezi jiným redaktorkou populárních Květů. Otec Adamovy maminky – tedy jeho dědeček – to byl František Richter, novinář, který působil ještě za c. a k. monarchie v Dělnických listech s Ivanem Olbrachtem ve Vídni. Mediální geny Adama Černého lze tedy hravě vystopovat až do havlíčkovského 19. století.?Adam Černý absolvoval Gymnázium Jana Nerudy v Hellichově ulici na Malé Straně, kde získal základy znalostí francouzštiny, která mu později spolu s dalšími jazyky, angličtinou a němčinou, umožnila přístup k evropské kultuře v její rozmanitosti a bohatosti. V roce 1969 začal studovat Fakultu sociálních věd a publicistiky, která byla za normalizace přeměněna na Fakultu žurnalistiky. Dostudoval, ale po absolvování nemohl nalézt zaměstnání v oboru (otec patřil k novinářům postiženým za postoje v období Pražského jara). Proto dva roky pracoval jako noční hlídač v Národní galerii, v Anežském klášteře, potom jako dělník v podniku Geodézie. Od roku 1980 začal pracovat v redakci Svobodného slova. V listopadu 1989 tento list patřil k prvním, které začaly pracovat bez ohledu na cenzuru a dokázaly referovat i o průběhu manifestace na Národní třídě. V červnu 1990 Adam Černý nastoupil do redakce Lidových novin, kde až do roku 1995 pracoval jako vedoucí rubriky zahraničního zpravodajství. Po odchodu z redakce Lidových novin pracoval necelý rok v České televizi, potom nastoupil jako komentátor do redakce týdeníku Týden, kde pracoval až do roku 1999. Potom nastoupil jako komentátor do redakce Hospodářských novin, potom zase od roku 2000 až roku 2002 pracoval v redakci Zemských novin. Ale od ledna 2003 Adam Černý opět pracuje v Hospodářských novinách jako komentátor. Novinařina na vysoké úrovni umí pohlcovat veškerý čas, který člověk má – sedm dní v týdnu a od rána do noci. Proto k názorům Adama Černého patří, že pokud něco jako novinář dokázal, podařilo se mu to z velké části tím, že má oporu a porozumění ve své rodině, ve své ženě Daniele Černé a synovi Štěpánovi.

Peroutkova cena za rok 2005 se dostává do rukou novináře, který umí říkat o světě podstatné a nemilosrdné pravdy. Bude proto v dobrých rukách, které toho ještě hodně napíší – pro lepší formování vědomí a svědomí současné společnosti.

Adame, ať se Ti tahle dřina dál dobře daří. Blahopřeji.

O Jiřím Fraňkovi

Jiří Franěk je v současné době komentátorem deníku Právo. Už překročil šedesátku, což stojí za zmínku spíše pro osvětlení doby jeho životních zkušeností než snad z hlediska jeho věku. Novinařina je jeho celoživotním údělem, s nímž se dokázal vždycky vyrovnat se ctí. Pracoval v Lidové demokracii, pak v Mladém světě. O tom jak prolomil embargo na problémy ve Slušovicích ještě pár let před sametovým přelomem mluví s humorem, který je mu vlastní. Do Lidových novin přišel na jaře 1990, uprostřed devadesátých let pak přešel do Týdne, následovala práce v Zemských novinách a ve Svobodném slově – byly to redakce, do kterých přecházel společně i s takovým kolegou jako je Jiří Hanák – tak jak se měnily poměry v českých médiích. Na jaře 97 roku – tedy vlastně už před devíti roky  – se nechal přemluvit Pavlem Dostálem k přechodu do Práva, kde je dodnes a zřejmě už nastálo.

Číst Fraňkovy sloupky, komentáře i širší úvahy je vždycky poučné. Je vždy erudovaný, věcný, téměř nikdy jeho články nepostrádají anglicky suchý humor a vyhrocené pointy. Jiří Franěk hodně šetří superlativy, neboť svým viděním mnoha důležitých souvislostí u každého analyzovaného problému mu víc nabízí komparativní výzbroj solidně volených argumentů. Klidný a věcný tón bez nadsázek a se schopností stručně pojmenovat jádro věcí  – to je kvalita, kterou Jiří Franěk svým myšlením a psaním zaručuje.

Zajímá ho především ekonomika. Má hluboké znalosti agrární problematiky od ekonomických po genetické.  Kvalifikovaně sleduje vývoj moderních technologií současnosti  a dost skromně říká, že umí i trochu práce počítačového programátora. Ale umí toho víc než trochu, protože co jsou to mílové kroky komputerizace – to velmi zblízka stopuje už od roku 1985 čili celých dvacet let – a tím se z českých novinářů na takové úrovni může pochlubit málokdo. Jiří Franěk vlastně zakládal první pravidelnou počítačovou stránku v Lidových novinách u nás, ještě v Československu.

Jiří Franěk říká: jako politický komentátor se snažím nikomu nafandit. A velice si cením zejména těch výjimečných momentů, kdy se představitelé soupeřících stran dovedou shodnout nebo při nejmenším přiznat kvality toho druhého – což se u nás tradičně děje zejména mezi bývalými a současnými ministry zahraničí, jinak opravdu jen zárakem.

Fraňkovy komentáře patří k tomu nejlepšímu, co si lze v současných českých novinách přečíst. Jejich autorovi lze popřát hlavně to, aby ho jeho zdravotní stav co nejméně zlobil, aby jeho kardiologové pro něho měli lepší zprávy než jsou ty, které on ve svém listě komentuje. Díky za to, jak píšeš, ať máš tak dobré pero – vlastně počítač – ještě mnoho dalších let.

O Václavu Součkovi

Václav Souček se narodil totálním proletářům 17.1. 1941 jako druhé dítě. Od předškolního věku především „malý čtenář“ a pilný návštěvník knihoven. Jak sám říká: se štěstím odmaturoval na Ekonomické škole autodopravy v roce 1959, aby se profackoval s modrou knížkou profesemi od inkousta na ONV přes závozníka a dispečera, skladníka a vedoucího skladu v Nábytku, jakož i u Hudebních nástrojů. Po tragikomickém úrazu při vystoupení na Festivalu československé filmové veselohry se dostal na pár let k divadlu v Hradci Králové jako inspicient, od roku 1988 se v pokročilém věku rozhodl pro svobodné povolání v oboru „mluveného slova“. Jeho působení za mikrofonem bájné Radioporty způsobil paličatý rozhlasový reformátor Jaroslav Daniel Navrátil. Od roku 1991 pábí Václav Souček za mikrofonem Českého rozhlasu Hradec Králové.

Literaturu, divadlo, film, hudbu a politické tání let šedesátých hodnotí nesystematický autodidakt (jak sám sebe s oblibou Václav Souček nazývá) jako zásadní vlivy. Přidrzlé pokusy o amatérský kabaret byly inspirovány Osvobozenými, Semaforem, Ivanem Vyskočilem, Pavlem Boškem, Darkem Vostřelem, Lasicou se Satinským a horníčkovským humorem. Předlouhému výčtu literárních oblíbenců bezkonkurenčně vévodí Zdeněk Jirotka, dále Achille Gregor, Václav Lacina, překlady „suchého“ anglosaského humoru, aforisté a z bajkařů Krylov. Za bílé vrány, vedle nichž měl tu čest na moment posedět, považuje Zdeňka Podskalského a Miloše Kopeckého.

Zásadní zlom zažil, když se s kamarády z hradecké „Lokálky“, jejíž programy někdy od roku 1976 provází slovem, ocitl poprvé na národním finále Porty v Olomouci. Další roky už byl slyšen (a pozorně odposloucháván) nejen u Lokálky. Portu a folkové hnutí považuje za předvoj společenských změn a předscénu listopadu 89, po disentu zcela zásadní.

Názory na společenský a světový vývoj se od té doby Václav Souček zaobírá především (ale nejen) formou přípodotků v Českém rozhlasu Hradec Králové. Čímž prostořeký oblouk vůči tzv. autoritám od puberty do hrobu nekončí.