U hrobu novináře Ferdinanda Peroutky v Praze na Vyšehradě se konalo 16. dubna 2015 vzpomínkové setkání při příležitosti výročí jeho úmrtí (20. dubna 1978). Svůj projev přednesl loňský nositel Ceny Ferdinanda Peroutky Jiří Peňás. Vnučka slavného novináře Terezie Kaslová při této příležitosti oznámila, že zažaluje stát kvůli výrokům prezidenta Miloše Zemana na Peroutkovu adresu.

Projev Jiřího Peňáse

Dostalo se mi té cti promluvit o Ferdinandovi Peroutkovi na místě jeho posledního odpočinku v české hroudě, do níž se vrátil v roce 1991. Svěřím se tady, že jsem u toho byl, tehdy mladík, který shodou okolností měl na redakčním stole v jednom nakladatelství rozečtený obtah stránek dvojknihy Jací jsme a Demokratického manifestu – myslím, že to byl jeden z prvních polistopadových knižních Peroutků a myslím, že ta kniha je dnes poměrně vzácná. Ono nakladatelství brzy zkrachovalo, ovšem nikoli kvůli tomu, že by vydávalo Peroutku – vydali jsme ještě Oblak a valčík.

Mám z toho ukládání několik fotografií, bohužel tak hluboce zašantročených, že bych potřeboval na jejich nalezení aspoň tolik času jako onen nešťastník na nalezení neexistujícho článku. Ale na rozdíl od prezidenta vím, že ona věc se opravdu odehrála, ostatně možná jsou mezi vámi svědci a pamatujete si také na ten pěkný jarní den, když občas svítilo sluníčko a chvíli pršelo, takže mám sugesci deštníků nad hlavami Václava Havla a Pavla Tigrida, jejichž přítomnost si vybavuju dosti zřetelně. Byl to druhý rok nového budování státu, vlastně rok pořád ještě nadějný, i když komplikovaný řadou neočekávaných – nebo v takové míře neočekávaných okolností: ať už šlo o česko-slovenský rozchod nebo o zjištění, že to s tím stavem české společnosti bude ještě horší, než by si možná i sám Peroutka představoval. A to byl, jak známo realista. Ale zároveň by nejspíše ocenil, že základ je položen, že ty nejdůležitější předpoklady, to jest svoboda, základní demokratické zákony a obrácení civilizační orientace z Východu na Západ, jsou splněny a nyní nás čeká dlouhá a klopotná cesta něco s tím vším skutečně udělat. Člověk si tak představuje, co by asi Peroutka v 90. letech či později dělal, jak by psal, zda by odolal či neodolal pokušení jít do politiky, a kdo by mu, ať už jako novináři nebo případně tomu politikovi, byl blízký a koho by naopak nemohl ani cítit – řekl bych, že to nemusím příliš konkretizovat. Myslím ostatně, že to, co se nyní děje a do jakých souvislostí se Peroutkovo jméno v poslední době dostalo, není taková náhoda, i když ta nejspíš u zrodu oné aféry stála. To, co by mohlo být plodem zatemněné paměti a jejím bezvýznamným lapsem, který se řeší okamžitou omluvou, se vyvinulo v jakýsi kulturní boj, střet dvou chápání etik, jedné, které využije každou možnost rány pod pás, a druhé, která na to udiveně zírá. Myslím, že to pochopili prezidentovi příznivci správně, že klíč neleží v tom, jestli onen článek existuje, či nikoli – každý ví, že nikoli, ale v možnosti zautočit, ušpinit a diskreditovat symbolického představitele toho liberálního a svobodomyslného, co v české společnosti zůstává a co je v konfliktu s pojetím politiky a světa opačným, tedy autoritářským, nekulturním a hledajícím vazby tam, kde by je lidé jako Peroutka viděli s velkými obavami.

Peroutkovo jméno, jeho mimořádný zjev autorský a lidský tuto aféru jistě přežije. On sám byl zvyklý na pomluvy a nenávistné kampaně, nesl, jak se to naučil četbou klasiků a jak to měl nejspíš vrozeno v povaze: stoicky, s klidem a elegancí gentlemana. A to tím spíš, že on sám prožíval život spíše tragicky, což neznamená pesimisticky či útrpně, prostě tragicky, se skeptickým vědomím, že jeho svět, ten, který miloval, skončil dřív, než se nadál. Jeho sdrci nejbližší periodikum, Přítomnost byla zastavena v září 1939 a sám Peroutka byl hned 3. 9. spolu s dalšími prvorepublikovými prominenty odvlečen jako rukojmí do koncentračního tábora Buchenwald. Končí tím éra, kdy on sám byl beze všech pochyb „mediálním“ arbitrem a reprezentantem čs. demokracie, mužem „up to date“, který na skutečnost pouze nereaguje, ale sám ji psaním a svým vlivem tvoří. Šest buchenwaldských let sice na rozdíl od některých jeho spoluvězňů nijak nenalomily Peroutkovu mravní konstituci, ale na jaře 1945 už je to přece jen jiný muž než ten skvělý pátečník, nejbližší přítel Karla Čapka a loajální polemik s TGM, „budovatel státu“, který o politice psal tak, aby se podle toho dala také dělat, jak znělo jeho od Havlíčka přejaté krédo. Jak lze číst v Peroutkových tehdejších denících, vrací se skeptičtější a zdrženlivější, nanejvýš střízlivě hodnotí šance „svého světa“.

Ví, že ačkoli válka skončila porážkou nacismu, on mezi vítěze nepatří, neboť jeho humanitní republika v ní zanikla, dokonce se neosvědčila sama její idea, jejímž byl hlasatelem. Peroutkovi však tato – jako u něj vždy nesentimentální – rekapitulace dává i jistou osobní příležitost. Bylo mu padesát a to je konečně čas, aby přinejmenším omezil to, co stále silněji pociťoval jako svazující a vyčerpávající službu – politickou novinařinu. Sám sebe v denících ubezpečuje, že jeho vnitřním úkolem je věnovat se plně literatuře, stát se „plnohodnotným“ spisovatelem. Poměry, do nichž Peroutka po válce přichází, však nejsou žádnou oázou pro meditaci a klidnou literární práci. Zápas o příští hegemonii je už rozehrán a Peroutka, ať chce či ne, u toho nemůže chybět. Je to však už „druhý život“, chvíli sice vedený ještě na špici, ale záhy končící druhou katastrofou v jednom desetiletí. Na jaře 1948 přechází Peroutka ilegálně ještě ne příliš střežené hranice a jeho život se definitivně stane „pozdějším“.

Během dvaceti osmi let prožitých v Americe Peroutka pozoroval, jak se tato země proměňuje a jak řada z věcí, proč na tuto zemi vsadil, je zpochybněna. Zvláštní nechuť v něm vyvolávalo dění 60. let. Tehdejší masové antispolečenské revoltě Peroutka nemohl a nechtěl rozumět. Nebyl přitom v žádném případě klasickým pravičákem, snícím po vládě „tvrdé ruky“. Důvody jeho nechuti k pop-kultuře a novému iracionalismu (hippies, Nová levice, západní formy buddhismu etc.) tkvěly v jeho celkovém povahovém a kulturním založení: v estetice a ve formě, v níž se sám vychovával. Jeho ideálem bylo klasické gentlemanství, k němuž patří uměřenost, cit pro jemnost vyjádření, dvornost k ženám i s tím spojený smysl pro intimitu. V jeho publicistických textech je hmatatelně patrné, jak hodně pro něj znamenala dobře napsaná věta, která nese jasnou a pevnou myšlenku. Davové blbnutí a vzpoura proti rozumu se mu prostě ošklivily. Peroutka vždy dával přednost myšlence před expresí, vždy oceňoval více styl než stylizaci či módu. Nepřestával věřit a nikdy nezpochybňoval „vedoucí roli“ Ameriky mezi světovými demokraciemi, zároveň v něm bylo plno rysů, kterými se do Ameriky nehodil.Peroutka nerad cestoval, i v Americe si hledal místa, která mu připomínala domov (chata v Lost Lake), odmítal se naučit řídit auto, dlouho měl potíže s angličtinou, od americké kultury a literatury si zachovával odstup.

Podobné zhnusení, jaké zažil na konci 30. let nad Louisem Ferdinandem Célinem („jediný autor, u něhož by souhlasil, aby jeho dílo bylo spáleno na hranici“!), mu nyní způsoboval např. Norman Mailer, Timothy Leary a další intelektuální radikálové, u nichž ho iritovala jejich totální a podle něj ničitelská nezodpovědnost. Peroutka už nebyl mužem bezprostřední „přítomnosti“, nýbrž mužem mizejících hodnot: mužnosti, čestnosti, zdrženlivosti, férového jednání, o nichž byl přitom přesvědčen, že jedině ony mohou zábranit rozpínavosti komunismu.

V Pozdějším životě Panny napsal, že je málo tak tragických věcí jako to, když jsou „ctnosti, ve kterých sám se vychovával, zneuznány“. Tento zvláštním způsobem neúspěšný román je klíčem k méně zjevným sférám Peroutkova charakteru a osudu. Na rozdíl od reportážního Oblaku a valčíku se v něm Peroutka vydal na riskantní půdu umělecké fikce.

Riskantní proto, že celoživotní publicistická činnost a vůbec Peroutkův racionální typus musely být nejdřív odblokovány pro úplně jiné světy: fantazijní fabulaci, románovou konstrukci, poetickou evokaci. Povedlo se to jen zpola. V čapkovsky apokryfním domýšlení, jak se asi mohl vyvíjet osud Johanky z Arku, kdyby se jí podařilo zachránit před smrtí na hranici, zůstalo právě příliš mnoho těch „peroutkovských“ zábran. Příběh, který si vymyslel, jako by postrádal dostatek sebevědomí a vnitřní síly k tomu, aby žil vlastní energií. Peroutkovi se tu přihodilo to, co sám v literatuře odmítal: spotřeboval příliš mnoho slov. A přesto stojí za to tu knihu číst: což zde nemusím doporučovat. Nejlepší na ní jsou totiž vlastní důvody, proč na ní Peroutkovi tolik záleželo. Ty ale nenajdeme ani tak v Johančin ě příběhu, nýbrž v pasážích, v nichž mluví za sebe sám autor (zde „spisovatel AB“) a v kterých máme vyloženu v krátkosti celou koncepci jeho přístupu ke světu a k umění. V té se vlastně od začátku složitě prolínala věcnost, skepse a kriticismus, což mu tak skvěle sloužilo v žurnalistické praxi, s potřebou po naplnění vnitřního ideálu, který naopak toužil po velikosti a heroismu.

To je rozpor, který nemůže být jiný než tragický a přitom je to rozpor, kvůli kterému na Peroutkovo dílo jen tak nezapadne prach a bude zajímat a přitahovat ještě dlouho ty, kteří mají pro takové věci pochopení a místo v srdci.

Vyšehrad, 16. 4. 2015