Petr Příhoda

Mám tu čest přednést laudatio na Petra Příhodu, laureáta novinářské Ceny Ferdinanda Peroutky.

Profesionální dráha Petra Příhody nemohla být přímočará a dělí se na období jasně ovlivněná politickým vývojem v naší zemi. Patří ke generaci, kdy tomu ani nemohlo být jinak. Jeho otec nepřežil nacistické vězení a jako dítě Příhoda nutně vnímal hrůzy války i poválečné zmatky, když dospíval. V únorovém převratu, který Příhodovi prarodiče vnímali jako katastrofu, viděl jeho nevlastní otec vítězství. A jak sám k tomu Příhoda řekl, trápila ho otázka, kam patří. Na začátku 60. let vystudoval psychiatrii na brněnské univerzitě, kde podle svých slov také našel cestu k víře v Boha. Působil pak jako psychiatr, nejprve v severních Čechách a později v Praze. Zároveň za normalizace publikoval v samizdatu a taky v Tigridově exilovém časopise Svědectví. Pohyboval se v té době v tzv. „podzemní” církvi, v okruhu kolem teologa Oty Mádra.

Teprve po sametové revoluci mohl začít přispívat do oficiálního českého tisku. Nejprve do Lidových novin a dalších deníků, a také do Literárních novin a zejména do časopisu Přítomnost a přílohy Katolického týdeníku Perspektivy. V roce 1990 se (na dva roky) stal poradcem a tiskovým tajemníkem českého premiéra Petra Pitharta a od roku 1992 působil ještě jako pedagog – vedoucí Ústavu lékařské etiky a humanitních základů medicíny 2. lékařské fakulty UK v Praze.S téměř železnou pravidelností přicházel Petr Příhoda každý týden v uplynulých skoro dvaceti letech do české redakce Rádia Svobodná Evropa a pak do Českého rozhlasu 6 a přinášel tam své komentáře k aktuálním politickým událostem, které se vysílaly v hlavním publicistickém programu Události a názory, respektive Názory a argumenty.

Příhodovy rozhlasové úvahy ale nejsou běžnými politickými komentáři – jen poznámkami o tom, co se právě v politice děje. Obsahují něco podstatného navíc, i jejich aktuálnost je jiná, nemá pouze jepičí život, jak to je v této branži běžné. Přihodovy úvahy se dotýkají naší doby v delším časovém okruhu, nejsou to úvahy jen nad událostmi jednoho dne, ale spíše nad děním těchto týdnů či měsíců, prostě té doby, v níž opravdu žijeme (a ta se nemění ze dne na den).

Nejsou to také nikdy úvahy jen nad jediným politickým rozhodnutím, ale spíše nad řadou problémů, které s politickým rozhodováním souvisejí. Petr Příhoda hledá společenské a psychologické souvislosti současného dění. Skutečnost, že je původním povoláním psychiatr, mu pomáhá formulovat nejen racionální, ale též iracionální motivy aktérů politiky a odhalovat to, co se odehrává v podvědomí účastníků veřejných sporů. Pomáhá mu vidět nejen to, co je na povrchu, ale i to, co se skrývá uvnitř. O veřejně činných osobnostech nám tak toho díky svému původnímu povolání řekne mnohem víc než běžný politický pozorovatel.

Svá sdělení navíc umí čtenářům (či posluchačům) předkládat kultivovanou, vybranou a elegantní češtinou, což dnes není zdaleka běžné. Nejdůležitějším charakteristickým rysem Příhodových komentářů je ale ještě něco jiného. Je to jeho základní životní orientace, náboženské přesvědčení vyrostlé z křesťanství. Křesťanská víra – nikoli dogmatická, ale živá, spíše racionální a kritická – se stává latentní, nicméně vše prostupující součástí jeho úvah. Nebývá přímo zmiňována a dávána na odiv, ale můžeme ji vnímat skoro ve všem, co Petr Příhoda píše.

Začíná to už výběrem témat, kterým se věnuje. (To je mimochodem oříšek v práci novináře vůbec nejtvrdší.) Všimněme si, jaká témata to jsou: lidské vztahy a práva, postoje k menšinám, které jsou nějakým způsobem znevýhodněné ve společnosti, problémy stáří nebo naopak mládeže a její výchovy a celá problematika našeho školství – zde zase Petru Příhodovi pomáhá dospět k názoru jeho praktické působení v roli pedagoga, vysokoškolského učitele lékařské etiky. A vůbec to jsou všechna morální dilemata, která nás v našem veřejném životě obklopují. Právě onen důraz na morálku a na požadavky, které bychom měli respektovat, je elementem Příhodových úvah, který zasáhne čtenáře a rozhlasové posluchače v jejich vlastním váhání a je proto asi tím nejcennějším, co Petr Příhoda přináší.

Jsem přesvědčen, že křesťanská orientace Petra Příhody ve skutečnosti konvenuje názoru velké části české společnosti a má jí hodně co říct, i když většina lidí ve statistických průzkumech uvádí, že jsou nevěřící. Průzkumy veřejného mínění bývají ostatně zavádějící.

Názory Petra Příhody jistě ovlivnilo také jeho dlouholeté osobní přátelství s Petrem Pithartem a působení ve funkci poradce tohoto českého premiéra (začátkem 90. let) mu dalo nahlédnout do zákulisí naší politiky zrovna v době, kdy se začalo vážně rozpadávat Československo, i když samotného rozdělení se zblízka neúčastnil. Stát T.G. Masaryka, který Ferdinand Peroutka před 90 lety pomáhal budovat, dnes už neexistuje. Ale Petr Příhoda obhajuje stejné hodnoty, na nichž byl ten stát postaven a zaslouží si proto ocenění, kterého se mu dnes dostává. Blahopřeji!

Jan Bednář

Petr Fischer

Letošní nositelé Peroutkovy ceny, byť jsou generačně i původním zaměřením rozdílní, nesou společný znak kvalitního vzdělání, v jednom případě stvrzeném letitou medicínskou praxí a spojení s publicistikou nejprve v samizdatu a exilovém Svědectví, v druhém zas touhou dělit se svým viděním veřejného života již na škole.

Petr Fischer se narodil v roce 1969, vloni tedy dosáhl 43 let, na rozdíl od Petra Příhody mu sice unikla opojná i tragická šedesátá léta, zato se však na vysoké škole vyhnul marxismu-leninismu a deformovaným dějinám mezinárodního dělnického hnutí, a mohl si svobodně utřídit a prohloubit znalosti na filosofické fakultě UK. Dal si na ně dostatek času a tak obhájil práci o Jacquesovi Derridovi a Martinu Heideggerovi už jako zralý muž v roce 2000. Jeho diplomku jsem nečetl, ale bude zajímavé srovnání exponenta dekonstrukcionismu s myšlením o generaci staršího zakladatele fundamentální fenomenologie.

Už asi dva roky předtím psal Petr Fischer pro Lidové noviny a kulturní časopis A2. Psával o kultuře, ekonomii a v roce 2001 se stal hlavním komentátorem Lidových novin. Roku 2003 přešel coby politický analytik k BBC, ale na svoje dosavadní listy ani poté nezanevřel. Jen stále víc se zaměřuje i na kulturní kritiku.
V roce 2006 vstoupil poprvé do Hospodářských novin, v nichž vedl po tři roky kulturní rubriku. K 1. říjnu 2009 učinil poměrně výrazný obrat – stává se na další tři roky šéfem obnovené Kulturní redakce České televize. Ředitel zpravodajství Milan Fridrich o něm tehdy prohlásil: „Petr Fischer v sobě spojuje komentátora a znalce kulturního dění, filosofa, který dává problémům širší kontext. Je to přesně typ člověka, kterého jsme potřebovali pro nové pojetí kultury, zvláště diskuse o smyslu a směřování české kultury.“

Je to myslím přesná charakteristika schopností Petra Fischera, pro mne ale zůstává zatím nezodpovězeno, jak sám hodnotí svůj pokus rehabilitovat kulturu v České televizi. Asi ne zcela úspěšně, ale pro fundamentálnější posouzení nemám dost poznatků a argumentů. Ostatně, ani Milan Fridrich už ve své funkci dávno není a poté, co vystřídal několik dalších pozic, nejsou myslím jeho krásná slova v praxi ČT příliš patrná.

Smysl televize veřejné služby by potřeboval novou definici skoro tak nutně, jako význam kultury pro náš stát a jeho občany nejen v této turbulentní době. Takovou vizi potom i naplňovat. To však je širší problém, pro mediální rady, parlament, politické strany, ale i média a celou kulturní veřejnost. Jen pro bližší představu o Petrově názoru na financování kultury – je blízký britskému pojetí formou cílených daňových odpisů.

S komentáři Petra Fischera se od podzimu 2012 setkáváme opět v Hospodářských novinách, na serverech a občas je zván i do České televize. Vyslovuje se ke kulturnímu dění, k obecným politickým, ekonomickým a zahraničním otázkám České republiky. Jeho jazyk je vytříbený, styl elegantní a sdělný. Bývá ve svém psaní sice tvrdý a s nezamlžovaným pohledem, vždy však slušný a snažící se co nejobjektivněji vnímat situaci hodnoceného objektu.

Na závěr si neodpustím jednu citaci z nedávné minulosti, která se mi velice líbila a začínala větou: „Selhání Aleny Hanákové je lidské, pochybení TOP 09 neomluvitelné.“ Poté Petr Fischer stručně vysvětlí proč, a s noblesnosti uzavírá: „Jen z úcty k paní ministryni, k její mírné a milé povaze, z jisté ohleduplnosti k ženskosti, kterou nelze vystavovat kruté agresivní kritice tak jako mužskou ješitnost politiků se o tomto fatálním chybění, naprosto nevhodném k jakémukoli politickému působení, nahlas příliš nemluvilo“. Myslím, že výběr letošních nositelů Ceny Ferdinanda Peroutky je oprávněný a správný.

Vladimír Bako