Ivan Klíma

Když bylo Ivanovi 6 let, psal Jaroslav Seifert báseň, která se do čítanek dostala nakrátko až po válce – To kalné ráno 14. září. Mnoho našich občanů si bláhově myslelo, že dokud žije TGM, Hitler si na ČSR netroufne. Ivanovi rodiče si to nemysleli, vždyť v posledních letech presidentování Masaryka se nacifi-kovala stále více Němců a norimberské zákony byly známé i u nás. Klímovi v rozhodující chvíli čekali na vízum pro jednoho člena rodiny a do Anglie odjet nestačili. Přišli o byt i svobodu a byli postupně transportováni do Terezína. Právě v Terezíně, nad knihami Dickense a Verna, které si stačil přibalit, napadlo Ivana, že onu kouzelnou imaginaci, již prožíval nad stránkami, může si přivodit psaním sám. A tak začal. Po návratu z Terezína doháněl Ivan zameškané ročníky gymnázia.

V nejhorších letech diktatury vystudoval češtinu a literární vědu. Přitom psal povídky, později fejetony, eseje a dokonce drama, nezralé, na výzvu E.F.Buriana. Dvousetstránkovou diplomkou o Karlu Čapkovi, tvůrčímu vzoru, předjímal svoji budoucnost, na čas dělenou mezi novinářskou a spisovatelskou tvorbu. Při důkladné přípravě diplomové práce se setkal s Přítomností a s jasnozřivým Ferdinandem Peroutkou. Diplomku později zpracoval do eseje, připravil výbor z Čapkových próz a psal doslovy k jeho dílům.

Během studií psal Klíma i reportáže pro Mladou frontu. Své první redakční místo ale našel v Květech, odkud byl však za necelý rok vyhozen za kritickou stať Kádrový profil Karla Čapka. V r.1958 mu tiskly Literární noviny reportáže z východního Slovenska, aby je po letech zpracoval do povídky a dvou knih s názvy Mezi třemi hranicemi, Bezvadný den a Hodina ticha. Třicet let po možném odchodu s rodiči do ciziny už sám věděl, že v cizině může spisovatel tvořit jen výjimečně. Nezůstal v Ann Arboru, či jinde na Západě, ač věděl, že ho v ČSSR nečeká snadný život:

„Pro mne bude lepší dělat doma metaře, než tady univerzitního profesora.“ Jak víme, dělal i toho metaře. Nic mu ale nemohlo zabránit psát i za těchto okolností. Byl již celé desetiletí spisovatelem, i přes dočasně intenzivní, ale významný souběh s novinářskou praxí. A.J.Liehmovi se k tomu vyslovil v roce 1968:

„Já šel k novinám hlavně proto, že jsem chtěl poznat prostředí, které pro mne mělo docela zvláštní kouzlo. V každém novém prostředí se mne vždy zmocňuje skoro sběratelské nadšení. Dobré noviny, jako byly třeba Literárky, udržují navíc člověka v kontaktu se společností, nebo aspoň s určitou její částí. Když jsem z Literárních novin odcházel, lépe řečeno, když ony odcházely ode mne, měl jsem na okamžik zoufalý pocit, že jsem byl vyvržen. Ze všeho.“

Láska k rodnému jazyku se v Klímově tvorbě poznává lehkostí čtení. Slova plynou, jakoby každé mělo předurčené své místo a tvar. Také Klímova novinářská mluva se vždy lišila od často pokleslého žargonu novinářů, plného frází, klišé a toporných metafor. Pokud si Klíma před 40 lety ve fejetonu Bída jazyka posteskl nad upadající jazykovou kulturu, zažili jsme po převratu návrat kultivované češtiny do veřejné-ho prostoru odchodem nomenklaturních komunistů, a její renesanci zjevně v projevech Václava Havla. V posledních letech ale zas upadá i v médiích.

V báječných letech, která nezačínala nadějně a ještě hůř skončila, působil Klíma v Literárních novinách, společensko-kulturním týdeníku, který pěstoval literaturu, umění obecně, ale informoval i o nových pohledech na politiku, ekonomiku, filosofii, sociologii, historii a další obory, jak jen to bylo možné v sevření komunistické moci. V redakci, již vedli postupně Jiří Šotola, A.J. Liehm a Milan Jungmann, byl Ivan Klíma zástupcem šéfredaktora. Na 12 stranách LN se uplatňovaly významné osobnosti řady humanitních disciplin. Jiné listy a časopisy před r.1968 nemohly psát tak poměrně svobodně, neměly možnosti a odvahu, ale ani lidský potenciál. Po zrušení cenzury, se větší část československého tisku také osvobodila a tak rok 68 byl skutečně „novinářským rokem“ kdy se na tisk stály před trafikami fronty a noviny bývaly vyprodány. Po zákazu Literárek v r.1967 – v důsledku IV. sjezdu čs.spisovatelů, který byl tak trochu spouštěčem velkých změn roku 68, byl týdeník obnoven pod názvem Literární listy, s téměř týmž redakčním složením a s prudce rostoucím nákladem.V šedesátých letech psal Klíma i pro literární Květen, Hosta do domu, Tvář, Plamen, Orientaci, Divadlo.

Ani během nejtužších let normalizace ale nebyl Klíma umlčen. Řada jeho příspěvků, předmluv, článků a esejů se dostala nejen do samizdatu, ale i do zahraničních publikací, např. pro Kafkovskou konferenci ve Vancouveru, nebo konferenci Sen o Evropě v Západním Berlíně. Jeho romány vycházely v překladech, ale i česky v nakladatelství Škvoreckých Sixty-Eight v Torontu. Phillip Roth řekl v roce 1984 pro Harper’s Magazín památnou větu: „Když jsem byl prvně v Československu, připadalo mi, že zatímco já pracuji ve společnosti, kde spisovatel všechno může a nic z toho nemá význam, čeští spisovatelé, s nimiž jsem se v Praze setkal, nic nesměli a všechno od nich mělo význam“. Dále Phillip Roth rozvádí, proč dle něho „literatura, která zůstává izolovaná v podzemí na příliš dlouhý čas, se nevy-hnutelně stane provinciální, zaostalou, dokonce naivní…“ Klíma následující rok polemizuje s Rothem v otevřeném dopisu skvostným způsobem na příkladech Dostojevského, Čechova, i Solženicyna, Hrabala, Seiferta a dalších. Dokazuje, že tvůrčí akt je na poměrech jen částečně závislý (na nich závisí jen další osudy díla) a že svobodná lidská bytost je možná i v nesvobodných poměrech. Po převratu se k novinařině Ivan Klíma vrátil, psal opět pro obnovené Literární noviny, Mosty, Labyrint, Lidové noviny, Hospodářské noviny, Mladou frontu Dnes, České slovo, Reflex, Kmen a další časopisy.

V Lidových novinách byl v letech 1994 – 2003 autorem oblíbeného týdenního Posledního slova. Psal ale také fejetony pro Frankfurter Rundschau, Dopisy z Prahy pro Svenska Dagbladet a např. i pro Newsday. Ivan Klíma byl oceněn r.2002 prestižní mezinárodní Cenou Franze Kafky, a r.2003 Cenou společnosti pro vědy a umění. Třetí podobnou je novinářská Cena Ferdinanda Peroutky za rok 2013. Když se Ivan Klíma dozvěděl, že obdrží Cenu FP, vyslovil v poděkování, že se necítí roven novinářské kvalitě Ferdinanda Peroutky, přesněji, že se necítil být skutečným novinářem.V tom případě by Cenu FP nemohla přijmout většina laureátů od roku 1994. Je nutno podotknout, že osudy obou mužů byly odlišné nejvíc v momentě nástupu druhé totality. Peroutka věděl, že mu zbývá jen cesta novináře a organizátora vysílání objektivních informací do vlasti. Na literární dráhu, po níž také toužil, neměl moc času, ani sil. O půldruhé generace mladší Klíma několik let svobodně rozvíjel svůj novinářský a spisovatelský styl, a teprve po sovětské okupaci mohl očekávat, že vrátí-li se do Československa, jako novinář nadlouho, snad navždy skončí. Nestalo se tak.

Nechci se věnovat literární práci Ivana Klímy. Jednak bych to nesvedl a pak, Cena FP se uděluje za novi-nářskou tvorbu laureáta. Nechci ani rozebírat jeho disidentskou činnost za totality. Nemám k tomu dost prostoru, ani znalostí. Chtěl bych jen zdůraznit své přesvědčení, že bez spisovatelů, novinářů, pracovníků rozhlasu i televize šedesátých let, by nebylo tak hned gorbačovské glasnosti a začátku konce komunismu. I kdyby Klíma napsal jen oba díly Šíleného století, zasloužil by si Cenu FP, neboť jde o dílo, v němž jako novinář vysvětluje vývoj v zemi od let autorovy dospělosti až do roku 1989. Zároveň vzpomíná na svůj privátní osud, včetně překvapivých přiznání. Neumím si představit názornější učebnici pro studenty, kteří se chtějí dozvědět, jak to bylo za života jejich dědů, a jak jim to žádná učebnice dějepisu nevysvětlí.

Vladimír Bako

Jiří Peňás

Poslední léta mi moje maminka – noviny rozložené před sebou – v téměř pravidelných intervalech, tak jednou za měsíc, říkala: Vyřiď Peňásovi, že ho fakt miluju. Asi dvakrát jsem to coby redakční kolega splnil.

Jiří Peňás patří mezi nejvýraznější a zároveň nejoriginálnější publicisty současnosti. Svým způsobem je s podivem, že se mu dnešního ocenění dostává až dnes. Ale právě možná o to je cena zaslouženější, podpořená více než dvaceti lety jeho psaní, myšlenek a názorů. Publikoval především v Respektu, Mladé frontě DNES, Týdnu, Lidových novinách… Jiří Peňás patří ke generaci autorů, kterou zrodil listopad 1989. Do revoluční doby vtrhla s elánem, nápady, nezatížená komunistickou cenzurou, ideologií a ptydepe stylem. Generace, která z velké části utvářela a definovala nový mediální prostor. Generace, která dnes přichází do věku, kdy se pomalu a neodvratně blíží padesátka.

Jiří nejvíce času strávil v kulturních rubrikách, ale to zřejmě jen proto, že kultura je mu ze všech rubrik nejméně těsná. Jen tam se může rozkročit tak, jak potřebuje a jak to mají jeho věrní čtenáři rádi. Hluboce zakořeněn v kultuře a literatuře především, avšak sahající do politiky, společenského dění, všedního i velkého života kolem nás.

Zařadit tohoto novináře do nějakých žánrových škatulek je obtížné, v podstatě to nejde. Přecházet mezi žánry umí velmi elegantně. Někdy se zdá, že dokáže napsat cokoliv: od literární recenze přes reportáž či esej po politický komentář až po vtipnou glosu. Mimochodem, to je jeho velký dar. Má ohromný smysl pro ironii. Nenásilnou, ale trefnou a většinou vážně vtipnou.

V době mediálních rychlokvašek patří Jiří Peňás nejen ke stálicím, ale zároveň k výjimkám. K novinářům, kteří mají vzdělání, vědomosti a především neuvěřitelný rozhled. Dnes už v redakcích sedí jen málo lidí, schopných orientovat se v tak mnoha a v tak různorodých tématech jako on. Díky tomu může nabídnout cennou přidanou hodnotu: kontext. Je to autor, který si je dobře vědom dějinných souvislostí v tomto prostoru. A snad právě proto z Peňásových textů prozařuje humanismus. Nejvíce asi ten, kterým ho inspiroval Václav Havel. V roce, kdy si připomeneme 25 let od znovunabytí svobody, i Jiří Peňás stále věří, že pravda a láska…

Humanismus, tolik potřebný v době, kdy se žurnalistika redukuje buď na povrchní zpravodajství či kauzy pro kauzy. Tolik potřebný v době, kdy se naše společnost dostává možná na jisté rozcestí.

Bylo velkým potěšením být moci více než šest let jeho redakčním kolegou. Novinářská cena Ferdinanda Peroutky patří Jiřímu Peňásovi plným právem. Svou mnohaletou tvorbou, ale i svými postoji jí dostál. Věřím, že tomu tak bude i nadále. Gratuluji.

Jan Dražan