O Pavlu Kosatíkovi

Pavel Kosatík je můj krajan. Narodil se 13. června 1962 v Boskovicích. V roce 1984 absolvoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy. Po studiích pracoval v Dilii jako specialista na autorské právo. Pak přešel do nakladatelství Československý spisovatel, kde pracoval čtyři roky. Jako novinář pracoval v Mladé frontě Dnes, Reflexu, Hospodářských novinách. Od roku 1996 je na „volné noze“. Začal jako spisovatel sci-fi, dnes je znám jako spisovatel faktu, literární historik. Pravidelně publikuje v časopisech Týden a Respekt. Založil nakladatelství Kdo je kdo.

Pavel Kosatík je ženatý, má tři syny, ženu Kristýnu a žije v Letech, obci mezi Dobřichovicemi a Řevnicemi.
Pavel Kosatík je nositelem několika cen: V roce 1999 získal cenu nakladatelství Mladá fronta za knihu Jan Masaryk. Cenu Nadace Český literární fond za nejlepší českou knihu roku 2000 získal za knihu Ferdinand Peroutka Pozdější život, za ni také získal cenu Toma Stopparda a ve vánoční anketě Lidových novin zvítězila tato kniha jako nejzajímavější kniha literatury faktu v roce 2000.

Pavel Kosatík napsal: Osm žen z Hradu, 1993; Bankéř první republiky, 1996; Zmizení bankéře Preisse, 2001; Člověk má dělat to, nač má sílu, Život Olgy Havlové, 1997; Jan Masaryk: Pravdivý příběh spolu s M. Kolářem, 1998; Jan Masaryk I. a II. scénář s M. Kolářem, 1998; Devět žen z Hradu, 1999; Ferdinand Peroutka Pozdější život, 2000; Fenomén Kohout, 2001, Já jsem oves, rozhovor s M. Vaculíkovou, 2002; Menší knížka o německých spisovatelích z Čech a Moravy, 2002; Ferdinand Peroutka, Život v novinách, 2003; Gottwaldovi muži spolu s Karlem Kaplanem, 2004; Sulek maluje, 2005; Šestatřicátníci, kolektivní biografie, 2006; (V. Havel, J. Topol, V. Linhartová, J. Kuběna, V. Fischerová, P. Švanda); Sám proti zlu, o životě Přemysla Pitra, 2009; Manželky presidentů – deset žen z Hradu, 2009.

Mé první setkání s Kosatíkem: Dostala jsem knihu Osm žen z Hradu a při čtení jsem byla vzrušena perfektní dokumentační prací autora. Začla jsem pátrat po jménu Kosatík. Kosatík je novinář a spisovatel. Od té doby jsem sledovala Pavla Kosatíka a četla s obdivem jeho práce. V nich se projevuje jeho svědomitá práce historika. Znalost politického a kulturního dění dvacátých a třicátých let je obdivuhodná. Kosatík vyplňuje to, co by naše kulturní scéna měla víc reflektovat. Uvádí významné osobnosti literatury a politiky první republiky, dovede je interpretovat v souvislostech, pomáhá mu patřičný časový odstup. Nepomíjí jejich lidské vlastnosti, myslím si, že má doslova peroutkovský způsob práce. V této době v Respektu každý týden v seriálu Česká inteligence uvádí právě osobnosti první republiky, jakými byli např. Pavel Eisner, Karel Teige, Bedřich Václavek, Ferdinand Peroutka, Zdeněk Kalista.

Peroutka se nad svou novinářskou práci vyznamenal dílem Budování státu, které v tom pomíjivém běhu událostí znamenalo jakousi jistotu: něco trvalého, k čemu se od té doby kdykoliv můžeme vracet a na co se odvolávat. Pavel Kosatík buduje takovou oporu tím, že z toho pomíjivého proudu událostí vybírá a vyzvedává osobnosti, které jsou jakousi kostrou, na nichž drží poslední etapa dějin, takže se máme k čemu vracet, na co se odvolávat a máme míru významů a hodnot. Z toho vyplývá, že cena Ferdinanda Peroutky Pavlu Kosatíkovi patří.

O Petrušce Šustrové

Petruška Šustrová se narodila 18. května 1947. V roce 1966 začala studovat češtinu a dějepis na filozofické fakultě pražské Karlovy university, v prosinci 1969 byla uvězněna a strávila dva roky ve vězení, odsouzená za „podvracení republiky“. Po návratu z vězení nemohla ve studiích pokračovat. Šustrová přitom nebyla z žádné takzvané „reakcionářské rodiny“. Ale sama si přišla na to, že proti totalitě je třeba bojovat, smíření není možné.

V prosinci 1976 podepsala Chartu 77, v roce 1985 byla jednou z jejích tří mluvčích. Od roku 1979 byla členkou Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. Spolupracovala s různými samizdatovými časopisy, byla členkou redakce časopisu Střední Evropa.
Po návratu z vězení oficiálně pracovala na poště a poté jako uklizečka, od srpna 1982 už nenašla až do pádu komunismu v listopadu 1989 žádné zaměstnání. Bezprostředně po 17. listopadu začala pracovat v Nezávislém tiskovém středisku a poté v týdeníku Respekt, který z něj vznikl. Od května 1990 do ledna 1992 byla poradkyní náměstka federálního ministra vnitra a posléze náměstkyní federálního ministra vnitra České a Slovenské republiky.

Od roku 1992 pracuje jako novinářka a překladatelka z angličtiny, ruštiny a polštiny. Přeložila přes dvacet knih, mezi jinými Zrození moderní doby od Paula Johnsona, Bílého orla, Rudou hvězdu a Mikrokosmos od Normana Daviese a Gulag Anny Applebaumové. Pravidelně píše pro Lidové noviny fejetony, komentáře a články na různá politická témata, zejména o domácí politice, o vývoji v jiných postkomunistických zemích, o jejich situaci a společenských a politických problémech. Spolupracuje rovněž s Českým rozhlasem, BBC a několika českými a polskými periodiky. Léta pravidelně vystupovala v Českém rozhlase 6 – Svobodné Evropě. Jako mezinárodní pozorovatelka se zúčastnila voleb v roce 1999 v Gruzii, ve stejném roce a v letech 2000 a 2003 v Ázerbajdžánu, a v roce 2004 v Bělorusku.

Je scenáristkou čtyř dokumentárních filmů pro Českou televizi Gruzie v roce jedna, Rumunsko – hledání minulosti, Azadlyg znamená svoboda a Vyhnání a návrat krymských Tatarů.

Z polštiny přeložila dvě knihy Andrzeje Grajewského Rusko a kříž a Jidášův komplex. Dále pak dílo Andrzeje Paczkowského o poválečných dějinách Půl století dějin Polska. Pro Český rozhlas vytvořila řadu portrétů významných osobností polského národa – od předválečných politiků přes účastníky protiněmeckého odboje až po Lecha Walesu a Jana Pavla II. Zúčastnila se v Polsku desítek konferencí, mnohokrát psala do polských novin a vystupovala také v polském rozhlase a televizi. Spolupracuje s pražským Polským institutem, účastní se práce Polsko-české solidarity a je členkou poradního orgánu českého ministra zahraničí Polsko-české fórum.

V říjnu 2008 Senát Parlamentu České republiky zvolil Petrušku Šustrovou do Rady Ústavu pro studium totalitních režimů. Získala řadu cen a vyznamenání, mimo jiné od polského prezidenta Alexandra Kwasniewského státní vyznamenání Důstojnický kříž za zásluhy o Polskou republiku a od českého studentského časopisu Babylon Cenu krále Ferdinanda Dobrotivého „za obyčejnou lidskou slušnost“.

A ještě u jednoho postřehu se chci zastavit. Měli bychom vzdát hold ženám, které se zapojily do riskantní činnosti v disentu. Zvláště těm, které při práci v Chartě ještě vychovávaly své děti. Šustrová jich má pět.
Nikdo z nás nevyčítá žádné matce, že byla pasivní v odporu vůči totalitnímu režimu, protože se obávala postihu svých dětí, zákazu studií. Petruška se ovšem vyčerpávajícím způsobem starala o obojí, o Chartu i o výchovu svých dětí. Vybrala si roli, která do dneška není dost oceněná ani v Chartě samotné. Chtěla totiž, aby její děti především vyrůstaly ve světě, v němž se nebudou bát říkat ve škole, co slyší doma.

O Janu Macháčkovi

Ferdinand Peroutka se snažil psát tak, jak Karel Havlíček Borovský prohlašoval, že by se do novin psát mělo: aby se podle toho dala dělat politika – a dokonce, aby se podle toho dalo žít.

Další letošní laureát Ceny Ferdinanda Peroutky, ekonomický novinář Jan Macháček má krédo, že noviny by měly zpochybňovat zaběhnuté pravdy a pořád dokola omílané mantry. Že by měly podporovat čtenářovo vlastní uvažování a také srovnávání se světem, protože současná česká sebestřednost a tendence se izolovat jsou nebezpečné. Čili že by se do novin mělo psát tak, aby se lidi učili kriticky myslet.

Jan Macháček, označovaný za jednoho ze zdejších nejoblíbenějších sloupkařů, je novinář a muzikant. Dnes v tomto pořadí, ale bývalo to jinak. Od roku 1983 do roku 1986 byl členem undergroundové hudební skupiny The Plastic People of the Universe. Od roku 1985 do dneška je kytaristou neméně legendární rockové skupiny Garáž. Už v teenagerovském věku se přidal k disentu, pomáhal s jeho publikacemi. Podepsal Chartu 77.

Po listopadu 1989 se stal redaktorem nově vzniklého týdeníku Respekt, kde se ujal ekonomických kauz. Prý to nikdo v redakci nechtěl dělat, všichni toužili po velkých politických námětech a vyrovnávání se s minulostí, ale jemu připadalo téma privatizace jako velké dobrodružství. Však také bylo, což dokazují jeho investigativní reportáže, analýzy a komentáře o privatizačních podvodech, o tunelování bank, o defraudacích na kapitálovém trhu. Kromě občasného vyhrožování ze strany potrefených se mu dostalo také ocenění Nejlepší ekonomický novinář, Nejlepší finanční novinář. Žurnalista, který se zabývá ekonomikou, by měl mít příslušné vzdělání. Jan Macháček po maturitě v roce 1983 chvíli studoval Vysokou školu ekonomickou v Praze, ale především je autodidakt, na čemž si zakládá. Grunt získal díky své dobré angličtině, ve které pak četl ekonomickou literaturu.

V týdeníku Respekt prožil deset let, ve finále jako zástupce šéfredaktora. Pak psal komentáře do listu Prague Business Journal, byl komentátorem deníku Mladá fronta Dnes a ještě později Hospodářských novin. Nyní už rok a půl každodenně uveřejňuje své komentáře a sloupky na ekonomicko-politická témata na zpravodajském serveru Hospodářských novin iHned.cz a v Respektu.cz. V tištěné podobě Respektu má pravidelný sloupek Audit a dvakrát měsíčně velký komentář. Spolupracuje s Českým rozhlasem a na New York University in Prague učí žurnalistiku. V roce 2009 mu vyšla kniha sloupků Mistři světa amoleta s podtitulem Průvodce globální krizí a českou politickou krajinou.

Od té doby, co není členem žádné redakce, se cítí svobodnější. Náměty pro psaní si volí sám. Pořád ale píše stejně: zasvěceně, věcně, logicky, ostře. Se zřetelnou snahou dohlédnout dál, neplést si pojmy a pomoct tak sobě i čtenářům v orientaci.
Gratuluji k udělení Ceny Ferdinanda Peroutky.